Tajné audionahrávky na pracovišti

Autoři článku: Mgr. Jakub Oliva, LL.M., MSc., Mgr. Bc. Kryštof Pažourek, ARROWS advokátní kancelář (office@arws.cz, +420 245 007 740)

S rozmachem mobilních telefonů se naskytla možnost jednoduchého nahrávání zvuku. Jak je nicméně zřejmé, nahrávat si zvukové záznamy bez souhlasu nahrávaných osob nemusí být a ve většině případů ani nebude v souladu s právem. V tomto článku se přitom úzce zaměříme na tajné audionahrávky pořízené v práci a podíváme se tak na otázku, zda může zaměstnanec tajně nahrát svého nadřízeného či zda zaměstnavatel může pořizovat zvukové záznamy bez vědomí svých zaměstnanců.

Střet práva na soukromí a práva na spravedlivý proces

Pořízení tajné audionahrávky na pracovišti otevírá otázku střetu dvou zásadních práv: na jedné straně stojí právo osoby na ochranu před neoprávněnými zásahy do jejího soukromí, na straně druhé však může být takový záznam klíčovým důkazem, například v případech diskriminace, šikany, neoprávněného rozvázání pracovního poměru či porušování pracovněprávních povinností.

Základní pravidlo stanovené v § 86 občanského zákoníku stanovuje, že v zásadě nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit. Na druhou stranu občanský zákoník v § 88 odst. 1 taktéž upravuje, že svolení osoby není zapotřebí, jestliže se podobizna nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob. Jedná se tedy o klasickou kolizi dvou právem chráněných zájmů a soudy musí v každém jednotlivém případě zájem jedné ze stran sporu upřednostnit.

Můžu si tedy tajně nahrát svého zaměstnavatele?

Představme si situaci, kdy zaměstnanec tuší, že se ho jeho zaměstnavatel chystá propustit z práce. Jelikož zaměstnanec nelení a je si vědom toho, že nebude mít možnost prokázat případné neoprávněné důvody výpovědi, rozhodne se svého zaměstnavatele tajně nahrát při rozhovoru, který by mohl obsahovat klíčové informace pro jeho obranu. Bude taková audionahrávka použitelná v případném soudním sporu?

Výše uvedeným případem se zabýval Ústavní soud v roce 2014, kdy uvedl, že „Pokud obecné soudy nepřipustí jako důkaz účastníkem řízení (zaměstnancem) navrhovanou audionahrávku rozhovoru mezi jím a členem zahraničního vedení zaměstnavatele, způsobilou zásadně ovlivnit skutková zjištění
v projednávané věci, tzn. přispět k objasnění skutečného důvodu výpovědi z pracovního poměru, nedůvodně tak upřednostní právo na ochranu osobnosti této nahrávané osoby před právem zaměstnance jako slabší strany sporu na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“^[1]

Velice zjednodušeně řečeno, Ústavní soud výslovně připouští pořízení a použití tajné audionahrávky zaměstnancem v případě, kdy zaměstnanec v podstatě nemá jinou možnost prokázat své tvrzení a účinně tak bránit své právo. Je však třeba vždy zvážit všechny okolnosti případu.

Ústavní soud pak dodává, že v každém jednotlivém případě musí být proveden jakýsi tříkrokový test. Soudy mají v rámci sporu zkoumat (i) způsobilost (zda tajná nahrávka může v zásadě být pro věc relevantní, nebo zda se týká okolností, které jsou spíše vedlejší/nevýznamné), (ii) potřebnost (zda je nutné ve věci provést důkaz utajenou nahrávku, když jednání byli přítomní svědci apod.) a konečně (iii) proporcionalitu (zda provedením nahrávky nevznikne nahrávané osobě nepřiměřená újma – kupříkladu tím, že na nahrávce nadřízený rozebírá velmi intimní detaily svého soukromí apod. a pracovním věcem se věnuje jen okrajově).

POZOR ale, od těchto situací je nutné důsledně odlišit pořizování tzv. odposlechů. Zde se nejedná o tajně pořízenou nahrávku, ale o nahrávku rozhovoru, kterého se osoba pořizující nahrávku vůbec neúčastní a ani účastnit nemá. Ačkoliv k tomuto důkaznímu prostředku zatím neexistuje žádná použitelná judikatura pro pracovněprávní vztahy, máme za to, že tento důkaz by měl být (na rozdíl od tajných nahrávek) jako nepřípustný kategoricky odmítán.

A co tajné nahrávky zaměstnavatele?

Otázku použitelnosti nahrávek zaměstnavatele posuzoval Nejvyšší soud v roce 2018. V posuzovaném případě byla zaměstnanci nejprve doručena výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost. Jelikož však zaměstnanec tuto výpověď neunesl, rozhodl se během výpovědní doby navštívit dva nadřízené, kterým začal vyhrožovat, že pokud nebude zaměstnanci zajištěno nové pracovní místo, podnikne proti zaměstnavateli konkrétní kroky, které mu způsobí škodu, včetně negativního dopadu na dotaci, kterou zaměstnavatel čerpal. Se zaměstnancem byl v reakci na to okamžitě zrušen pracovní poměr.

Pochopitelně, zaměstnavatel v následném soudním řízení, v kterém se zaměstnanec domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, navrhl jako důkaz nahrávku předmětných výhrůžek pořízenou nadřízenými zaměstnance. Návrh důkazu však všechny soudní instance odmítly s tím odůvodněním, že skutečnosti, o nichž měly být zvukové záznamy pořízeny, mohly a taktéž byly dostatečně prokázány jinak, a to výpověďmi svědků, tj. právě samotnými nadřízenými.

Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že „Zvukový nebo obrazový záznam, který se týká člověka nebo jeho projevů osobní povahy a který byl pořízen soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby, lze použít jako důkaz v občanském soudním řízení pouze tam, kde má vést k prokázání skutečnosti, kterou není možné prokázat jinak (pomocí důkazů, které nezasahují do absolutních osobnostních práv dotčené osoby), a kde i další okolnosti případu vedou k závěru, že nelze upřednostnit právo na ochranu osobnosti dotčené osoby před právem na spravedlivý proces toho, komu je použití důkazu zvukovým či obrazovým záznamem týkajícím se této osoby nebo jejích projevů osobní povahy na prospěch.“^[2]

Tento závěr Nejvyššího soudu tak rovněž podporuje to, co je uvedeno výše o nahrávkách ze strany zaměstnanců, tedy že tajná nahrávka má místo pouze tam, kde se dané skutečnosti nedají zpravidla prokázat jinak (nejčastěji svědecky).

Závěr

Otázka tajných audionahrávek na pracovišti je právně i morálně složitá a vyžaduje pečlivé zvážení konkrétních okolností. Nesprávné pořízení či použití zvukového záznamu může vést k porušení práv na ochranu soukromí, zatímco jeho absence může znamenat ztrátu důležitého důkazu. Otázka, zda daná nahrávka bude nebo nebude soudem přijata je pak zcela stěžejní už při rozhodování, zda žalobu zaměstnanec/zaměstnavatel podá nebo nepodá. Vždy je proto vhodné předem konzultovat tyto kroky s advokátem, který vám pomůže správně situaci posoudit.

_{[1] Nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14.
[2] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018.}