Chemická recyklace, pyrolýza, depolymerace…co s těmito pojmy v právu a jak na tyto procesy v praxi?

Proces chemické recyklace není podle odborníků ničím novým. Chemická recyklace odpadu však není výslovně v právu definována (což platí také pro řadu činností, které je možné pod tento pojem zahrnout), a proto její povolovací režim z hlediska práva životního prostředí, popř. výrobkové legislativy vyvolává řadu otázek a nejistot, a to jak na straně investorů, tak na straně veřejnosti. Je tedy žádoucí vyjasnit, jak a zda lze odpad touto cestou využívat a jaké právo na daný proces aplikovat. S tím souvisí také vyjasnění toho, jaké dopady lze očekávat v okolí zařízení využívajícího chemickou recyklaci, a zda lze případně očekávat zhoršení kvality prostředí v daném místě. K vyjasnění postavení procesu chemické recyklace má přispět metodický dokument Ministerstva životního prostředí z konce minulého roku, z něhož dále vycházíme.

V prvé řadě je třeba vzít v úvahu, že chemická recyklace je zpracováním odpadu. Vztahuje se na ni aktuálně platný a účinný zákon o odpadech, tj. zákon č. 541/2020 Sb., o odpadech. Z hlediska hierarchie odpadového hospodářství, která recyklaci podporuje, je podstatné, že pojem recyklace představuje materiálové využití odpadu, kde je odpad zpracován na dále využitelné látky či výrobky, ale nezahrnuje energetické využití a přepracování na materiály, které mají být použity jako palivo nebo jako zásypový materiál.

Výstupem ze zařízení chemické recyklace (tj. chemické transformace, kterou se docílí jiných chemických vlastností i jiného chemického složení v porovnání s původními vstupujícími odpady) by měl být výrobek, který je v souladu s platnou legislativou pro chemické látky (nařízení REACH aj.). Pro ukončení režimu odpadu musí být splněny všechny zákonné předpoklady (tj. výsledná věc: - běžně se využívá ke konkrétnímu účelu, - je věcí, pro kterou existuje trh nebo poptávka, - splňuje technické požadavky pro konkrétní účely, pokud byly stanoveny jinými právními předpisy nebo technickými normami použitelnými na výrobky, a - splňuje požadavky jiných právních předpisů a její využití nepovede k nepříznivým dopadům na životní prostředí nebo zdraví lidí; popř. existuje prováděcí předpis stanovující kritéria pro ukončení odpadu a jeho požadavky jsou naplněny), což bude posouzeno v povolovacím řízení podle zákona o odpadech. V jiných případech může být výstupem pouze upravený odpad.

Z hlediska povolovacích procesů platí, že zařízení pro chemickou recyklaci může být předmětem posouzení vlivů na životní prostředí (EIA) podle zákona č. 100/2001 Sb. Investor by měl vzít v úvahu zejména následující body z přílohy č. 1 zákona:

- bod 34 Výroba chemických látek a směsí a zpracování meziproduktů od stanoveného limitu, například pesticidy a farmaceutické produkty, nátěrové hmoty a peroxidy,

- bod 42 Výroba nebo zpracování polymerů, elastomerů, syntetických kaučuků nebo výrobků na bázi elastomerů s kapacitou od stanoveného limitu,

- bod 55 Zařízení k odstraňování nebo využívání nebezpečných odpadů s kapacitou od stanoveného limitu,

- bod 56 Zařízení k odstraňování nebo využívání ostatních odpadů s kapacitou od stanoveného limitu,

případně také - bod 86 Zařízení ke skladování ropy a ropných produktů od stanoveného limitu a zařízení ke skladování chemických látek a směsí klasifikovaných jako nebezpečné v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1272/2008 o klasifikaci, označování a balení látek a směsí s kapacitou od stanoveného limitu  nebo

- bod  30 Integrovaná zařízení k průmyslové výrobě základních organických a anorganických chemických látek a směsí chemickou přeměnou (například uhlovodíky, kyseliny, zásady, oxidy, soli, chlór, amoniak). Investor musí vždy zkoumat všechny potenciálně možné varianty zařazení do přílohy č. 1 zákona o EIA, a to jak podle umístění, technologie, materiálů na vstupu nebo dalších relevantních okolností, a zařízení řadit podle nejpřísnějších kritérií.

Na proces EIA navazují povolovací řízení. Mimo procesy řešené stavebním zákonem se dále zaměříme na environmentální procesy. V případě chemické recyklace půjde o již zmíněné povolovací řízení podle zákona o odpadech a dále povolení provozu stacionárního zdroje podle zákona o ochraně ovzduší (zákon č. 201/2012 Sb.), případně integrovaný proces podle zákona o integrované prevenci (zákon č. 76/2002 Sb.); mimo ponecháváme otázku chemické, resp. výrobkové legislativy či dalších oblastí.

Na úseku ochrany ovzduší se často objevuje otázka, zda procesy chemické recyklace musí být zařazeny jako spalovna odpadu, resp. zařízení k tepelné úpravě odpadu, a z toho důvodu plnit veškeré požadavky na tento typ zařízení. Metodika k tomu uvádí, že zařazení mezi spalovny odpadu bude dáno vždy, pokud bude naplněna zákonná definice. Podle ní je spalovnou odpadu stacionární zdroj určený k tepelnému zpracování odpadu, jehož hlavním účelem není výroba energie ani jiných produktů, a jakýkoliv stacionární zdroj, ve kterém více než 40 % tepla vzniká tepelným zpracováním nebezpečného odpadu nebo ve kterém se tepelně zpracovává neupravený směsný komunální odpad.

Pokud jde o tepelné zpracování odpadu, tím se podle zákona rozumí oxidace odpadu nebo jeho zpracování jiným termickým procesem, včetně spalování vzniklých látek, pokud by tím mohlo dojít k vyšší úrovni znečišťování oproti spálení odpovídajícího množství zemního plynu o stejném energetickém obsahu.

V tomto kontextu je podle metodiky důležité, že v případě stacionárních zdrojů, které tepelně zpracovávají odpad jiným způsobem než jeho oxidací, tedy např. pyrolýzou nebo zplyňováním, se za tepelné zpracování odpadu považují jak části stacionárního zdroje pro tepelné zpracování, tak i části pro následné spalování. To platí i pro případy, kdy je produkt takového tepelného zpracování spalován mimo místo svého vzniku, v jiném stacionárním zdroji provozovaném jiným provozovatelem.

Pro následné spalování bude klíčové posouzení kvality výstupního materiálu a úroveň znečišťování. Metodika výslovně uvádí, že ve shodě s principem prevence je možné vyjmout stacionární zdroj z režimu tepelného zpracování odpadu v souladu s § 2 písm. o) zákona o ochraně ovzduší až na základě výsledků měření emisí znečišťujících látek provedených na daném zdroji, a to v souladu s relevantními technickými normami určenými k provádění měření emisí.

Z pohledu zařazení chemické recyklace (typicky pyrolýzy a zplyňování) do přílohy č. 2 zákona o ochraně ovzduší, půjde zpravidla o kategorii 3.6. (Zplyňování nebo zkapalňování uhlí, výroba nebo rafinace plynů, minerálních olejů nebo pyrolýzních olejů, výroba energetických plynů). Zařazení mezi vyjmenované zdroje znečišťování ovzduší je spojeno s požadavkem na povolení krajského úřadu pro jejich provoz, jakož i s požadavkem na vydání závazného stanoviska orgánu ochrany ovzduší k jejich umístění a k provedení stavby.

Je zřejmé, že povolovací režim zařízení využívajícího proces chemické recyklace zahrnuje řadu specifických kroků. Přístup úřadů k povolování zařízení na pyrolýzu odpadu lze vnímat zatím spíše jako opatrný, což může dále změnit citovaná metodika. Výše zmíněná povolovací a také řízení dle stavebního zákona by měla sloužit jako prostor pro vyjádření a vypořádání možných negativních dopadů nově povolovaných zařízení, námitek a připomínek veřejnosti i dotčených orgánů veřejné správy. Do budoucna platí, že v každém řešeném případně bude třeba důsledně zvažovat dopady povolovaného zařízení na životní prostředí, konkrétní umístění zařízení, a také to, zda je záměr v souladu s celkovým kontextem oběhového hospodářství a hierarchie odpadového hospodářství.