Jak si pomoci v důkazně svízelné situaci? Odklony mohou být odpověď

Realita trestního stíhání, hlavně u méně složitých trestných činů, bývá nezřídka taková, že je důkazní situace „jasná“ a doufat i při sebekvalifikovanější obhajobě v úplné zproštění obvinění je bláhovou nadějí. Vzhledem k tomu, že různé „procesní kličky“ či „esa v rukávu“ patří spíš do filmařské a seriálové produkce, než do reality všedního dne obhajoby, je v takové situaci úkolem obhájce najít pro svého klienta řešení, které je sice nejméně bolestivé, avšak zároveň s reálnou šancí na úspěch.

Tím se dostávají do hry tzv. odklony v trestním řízení, které představuji alternativní způsob skončení trestního stíhání, které sice na jedné straně končí určitým doznáním viny za spáchání trestného činu, na druhou stranu však nevyžaduje provedení časově a finančně náročného, jakož i psychicky vyčerpávajícího, hlavního líčení před soudem, a též naskýtá možnosti méně bolestivých následků než u klasického rozsudku.

Mezi tyto odklony pak patří následující možné způsoby vyřízení věci:

• podmíněné zastavení trestního stíhání,
• narovnání,
• dohoda o vině a trestu,
• odstoupení od trestního stíhání v případě trestního stíhání mladistvého.

Obdobným institutem jakým je podmíněné zastavení trestního stíhání, je pak podmíněné odstoupení od trestního stíhání v případě vedení tzv. zkráceného přípravného řízení, obvykle v případech, kdy k přistižení pachatele dojde přímo při činu. Vzhledem k tomu, že podmínky jsou velmi podobné, nebudeme tento institut zvlášť rozebírat.

Mezi odklony se pak rovněž tradičně řadí i skončení věci trestním příkazem, nicméně vzhledem k tomu, že v takovém případě pak stačí, aby obviněný po poradě se svým obhájcem zvážil, že je s uloženým trestem „spokojen“ v tom smyslu, že není reálná šance dosáhnout při projednání u soudu lepšího výsledku, a proto toliko proti trestnímu příkazu nepodával odpor, nebudeme se ani trestnímu příkazu dále věnovat.

Podmíněné zastavení trestního stíhání

Využití tohoto odklonu je ideální v případech spáchání v případě nejlehčích skutků, kdy tento institut je funkční i pro případ, že v důsledku spáchání skutku nevznikla žádné konkrétní osobě – poškozenému – újma, kterou by bylo možné nahradit, jelikož na rozdíl od narovnání, je náhrada škody podmínkou pro uplatnění tohoto odklonu jen v případě, že i škoda skutečně vznikla. Strop z hlediska závažnosti spáchaného skutku je vymezen tak, že trestní stíhání musí byt vedeno pro přečin, což jsou jednak všechny nedbalostní trestné činy (např. těžké ublížení na zdraví z nedbalosti) a jednak úmyslné trestné činy, za které je stanovena horní hranice trestu odnětí svobody maximálně 5 let (např. výtržnictví).

Pro podmíněné zastavení trestního stíhání je pak nezbytná pečlivá porada klienta s obhájcem, jehož výsledkem bude jako první krok to, že se obviněný ke spáchání činu, pro který je stíhán, dozná. Je vhodné upozornit, že toto doznání je po zahájení trestního stíhání již plně použitelné a po učinění doznání jej zásadně již nelze vzít zpátky, tento krok tak musí být učiněn s veškerým rozmyslem. Pokud jde zároveň o situaci, kdy došlo ke vzniku nějaké škody, kterou lze vůči poškozenému odčinit, je na místě, aby před učiněním tohoto doznání obhájce alespoň předběžné předjednal s poškozeným možnosti obviněného k náhradě škody a ideálně zprostředkoval uzavření písemné dohody mezi obviněným a poškozeným.

Následně je pak vhodné výslovně požádat policejní orgán a státního zástupce, který ve věci vykonává dozor, o provedení tohoto odklonu. V případě, že se jedná o situaci, kdy nedošlo ke vzniku škody, je vhodnou alternativou, jak státního zástupce „naklonit“ tomu, aby podmíněné zastavení trestního stíhání umožnil, nabídnout jako „náhradu“ za spáchání skutku složení určité peněžní částky na zvláštní účet pro účely pomoci obětem trestní činnosti. Částka není přesně definována a závisí na povaze a závažnosti spáchaného skutku, jakož i na konkrétním státním zástupci, spodní hranice však zpravidla začínají někde kolem 15 – 20 000 Kč. Pokud byl skutek spáchán v souvislosti s nějakou činností, kterou je možno zakázat (např. ublížení na zdraví při řízení motorového vozidla), je rovněž vhodné navrhnout, že se obviněný v po určitou dobu takové činnosti zdrží (např. tedy řízení motorových vozidel po dobu 1 roku).

V případě, že jsou tímto způsobem vytvořeny podmínky pro schválení podmíněného zastavení trestního stíhání, státní zástupce v usnesení o jeho schválení určí vždy zkušební dobu v rozsahu šest měsíců až pět let, po kterou musí obviněný vést řádný život, a po kterou je tak stíhání „pozastaveno“. V případě úspěšného uplynutí této doby se pak trestní stíhání zastavuje „definitivně“ a celá věc je tak skončena, aniž by byl obviněn jakkoliv odsouzen. V opačném případě se trestní stíhání obnoví a pokračuje.

Nespornou výhodou je rovněž skutečnost, že usnesení o podmíněném zastavení se vůbec nepropisuje do výpisu z rejstříku trestů, navenek tak situace u obviněného vypadá, jako kdyby měl trestný rejstřík „čistý“. Přístup k této informaci mají jen orgány činné v trestním řízení v rámci úplného opisu trestního rejstříku.

Narovnání

Narovnání je do značné míry podobnou možností jako podmíněné zastavení trestního stíhání, nicméně jak již jeho název napovídá, jeho nevyhnutnou podmínkou je, aby se obviněný s poškozeným „narovnal“, tedy aby mu nahradil způsobenou újmu či alespoň s ním uzavřel dohodu o způsobu jejího vypořádání. Domluva s poškozeným na vzájemně akceptovatelných podmínkách narovnání, ideálně v písemné podobě, se pak stává základem pro oslovení státního zástupce, aby narovnání mezi obviněným a poškozeným schválil. O narovnání je možné uvažovat též jen v případě spáchání přečinu.

Povinnou součástí pak musí být výslovný souhlas poškozeného s takovým vyřízením věcí, který je vhodné zahrnout již přímo do textu písemné dohody o narovnání. Obviněný pak do jisté míry podobně jako u podmíněného zastavení trestního stíhání musí prohlásit, že skutek, pro který je stíhán, spáchal, nicméně v tomto případě se nejedná o „doznání“ v pravém slova smyslu, neboť pokud by se pak z jakéhokoliv důvodu stalo, že nakonec ke schválení narovnání nedojde, není takové prohlášení jako důkaz o vině obviněného použitelné. S institutem narovnání tak může být vhodné pracovat v situaci, kdy se jeví komunikace s poškozeným jako produktivní a v případě úspěchu pravděpodobně povede k příznivějšímu výsledku, než pokud by věc měla jít klasicky k soudu, avšak zároveň se nejedná o jistou situaci a obviněný si potřebuje ponechat jistý manévrovací prostor pro případ, že narovnání „nedopadne“.

Na rozdíl od podmíněného zastavení je pak v případě narovnání povinnou součástí rovněž složení určené částky ve prospěch účtu obětem trestní činnosti.

Výhodou oproti podmíněnému zastavení trestního stíhání je pak u narovnání rychlost „definitivního“ skončení věci, kdy u narovnání není obviněnému stanovená žádná zkušební doba, po kterou by byl ještě obviněný sledován, nicméně schválením narovnáním a nabytím právní moci usnesení o takovém schválení, věc již přímo končí. Režim záznamu narovnání v rámci výpisu z rejstříků trestů a opisu je pak shodný jako u podmíněného zastavení trestního stíhání.

Zdroj: canva.com

Dohoda o vině a trestu

Navzdory skutečnosti, že dohoda o vině a trestu je legislativně nejmladším institutem, o němž bude v tomto článku pojednáváno, vzhledem ke svému původu v anglo-americkém právním systému jej i neprávníci znají z mnohých amerických filmů a seriálů. Scény z hollywoodských ateliérů a realita českých soudních síní je však, jak už to tak většinou bývá, dosti odlišná.   

Dohoda o vině a trestu je dohodou mezi státním zástupcem na straně jedné a obviněným a případně jeho obhájcem na straně druhé, mající dvě základní složky. Pokud má státní zástupce za to, že výsledky provedeného vyšetřování dostatečně prokazují závěr, že se projednávaný skutek stal, a že jej spáchal obviněný a samotný obviněný prohlásí, že shodný skutek spáchal, je dohoda o první složce – vině na světě. Kamenem úrazu však mnohdy bývá zcela odlišná představa státního zástupce a obviněného o druhu a výši ukládaného trestu. Následné nezbytné schválení sjednané dohody o vině a trestu soudem, lze ve většině případu označit, zvláště při zastoupení obviněného obhájcem, skoro za formální.

Novelou trestního řádu účinnou od 1. 10. 2020 je možné sjednat dohodu o vině a trestu i u těch nejzávažnějších trestných činech. Škála možných trestů, které lze sjednat, vychází z výše trestu odnětí svobody u jednotlivých trestných činů a obecných zásad pro ukládání trestů. Bavíme se tudíž o uložení alternativních trestů jako je peněžitý trest, přes podmíněně odložený trest odnětí svobody až po dlouho trvající trest odnětí svobody s přímým výkonem ve věznici se zvýšenou ostrahou.

Byť je jednání o dohodě o vině a trestu ze zákona oprávněn započít i státní zástupce, v praxi je ve většinách případů pomyslný „míč“ na zahájení jednání na obviněném, resp. na jeho obhájci. Oslovení státního zástupce k zahájení jednání nebo spíše vyjednávání o vině a trestu, by měla předcházet důkladná analýza důkazní situace a postavení obviněného, na jehož základě může zejména obhájce posoudit, jaký druh trestu a v jaké výši je ze strany soudu očekávatelný při absolvování celého trestního řízení.

Uzavřením dohody o vině a trestu a jejím následným schválením ze strany soudu se věc končí, přičemž jsou zde velmi limitovány i možnosti podání řádného opravného prostředku. Výhodou a smyslem daného institutu je především hospodárnost a to jak časová tak finanční. Zvláště v důkazně rozsáhlých věcech dojde k rychlému ukončení trestního řízení bez časově i finančně i emočně náročného projednání v několika hlavních líčení a to s jasným a předvídatelným výsledkem. Nejen že k samotnému projednání dohody o vině a trestu je nutné v pozitivním slova smyslu přihlédnou při stanovení druhu a výše trestu, ale jedná se i o samostatný zákonný důvod pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Lze tedy shrnout, že obviněný může důvodně očekávat, že při nezměněném skutkovém a důkazním stavu i právní kvalifikaci bude sjednán trest mírnější.

Do této části se může zdát, že dohoda o vině a trestu má samá pozitiva a lze ji obecně doporučit uzavřít ve všech případech. Není tomu tak. Pokud obviněný skutek nespáchal nebo je to přinejmenším jeho procesní stanovisko, nepřipadá sjednání dohody o vině a trestu v úvahu. Rovněž mohou nastat i nepřekonatelné rozdíly mezi návrhem druhu a výše trestu státního zástupce a představami obviněného a jeho obhájce. Ve své podstatě se jedná o procesně-strategické rozhodnutí, zda dohodu sjednat nebo se pokusit v soudním řízení dosáhnout příznivějšího výsledku ať již před soudem prvního stupně či prostřednictvím řádných a mimořádných opravných prostředků.

Považujeme za důležité zmínit, že dohoda o vině a trestu může být sjednána v řízení přípravném i v řízení před soudem. Na sjednání dohody o vině a trestu může být u prvního hlavního líčení apelováno ze strany soudu a v případě vůle stran dohodu sjednat nebo o ni minimálně jednat, soud řízení přeruší na nezbytně dluhovou dobu nebo i hlavní líčení i odročí. Obecně vyjednávání o obsahu dohody o vině a trestu po podání obžaloby může být pro obviněného výhodnější, když jednou ze zákonných náležitostí obžaloby je i návrh státního zástupce na uložení trestu. Obviněný poté může zvážit, nakolik je trest, který by byl ochoten přijmout, od takového návrhu odlišný. Pokud by shoda na trestu nalezena nebyla, ale obviněný by se chtěl ve věci plně doznat a souhlasí i se zvolenou právní kvalifikací, přichází v úvahu například využití institutu prohlášení viny, kdy obviněný ponechá rozhodnutí o druhu a výši trestu na uvážení soudu. O tomto relativně novém institutu pojednáme v některém z dalších článků.

Shodně jako v ostatních alternativních způsobech skončení trestního řízení je nutné i při sjednávání dohody o vině a trestu dbát na práva a nároky poškozených v trestním řízení. Poškozený je k jednání o dohodě o vině a trestu předvolán a je povinen nejpozději k tomuto jednání uplatnit nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy, která mu byla trestným činem způsobena.

Na rozdíl od podmíněného zastavení trestního stíhání i narovnání je schválení dohody o vině a trestu obsahem výpisu z rejstříku trestů.

Odstoupení od trestního stíhání v případě trestního stíhání mladistvého

Odstoupení od trestního stíhání je institutem aplikovatelným pouze v řízeních vedených proti mladistvým. V případě chybějícího veřejného zájmu na potrestání mladistvého pachatele a neúčelnosti vedení trestního stíhání, je státní zástupce, popřípadě soud ve věcech, na které trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody, jehož hranice nepřesahuje 3 léta, oprávněn rozhodnout o tom, že se od trestního stíhání odstupuje a trestní stíhání se zastavuje. Součástí rozhodnutí není stanovení žádné zkušební doby  a po nabytí právní moci takového rozhodnutí je věc skončena.

Byť se nejedná o obligatorní zákonnou podmínku, lze mladistvému pachateli, který má v úmyslu usilovat o vyřízení věci právě odstoupením od trestního stíhání výrazně doporučit, aby alespoň částečně nahradil škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou jeho jednáním, popřípadě, pokud je to z povahy spáchaného skutku přiléhavé, vykonal vhodný probační program a uvedené státnímu zástupci nebo soudu doložil.

Práva poškozeného jsou chráněna prostřednictví opravného prostředku – stížnosti, kterou je nutné podat od 3 dní od vyrozumění o odstoupení od trestního stíhání.

Závěr

Ačkoliv to může znít jako otřepané klišé, každá věc projednávaná v trestní řízení je odlišná, shodně jako je odlišná osoba obviněného. Byť fakticky všechny shora uvedené instituty mohou být pro obviněného na první pohled prospěšné, vyžadují vždy nějakou formu doznání. Obviněný nejlépe za součinnosti se svým obhájcem musí vždy velmi pečlivě vyhodnotit veškeré okolnosti konkrétní věci a pozitiva, která může využití nějakého z uvedených odklonů přinést. Poté, co takové rozhodnutí učiní, musí ještě nalézt shodu se státním zástupcem, popřípadě soudem, když na vyřízení trestní věci ani jedním z uvedených typů odklonu nemá obviněný právní nárok a nelze jej vynutit.

Potřebujete poradit v rámci trestního práva? Obraťte se na naše experty v této problematice, Mgr. Olivera Uraze, LL.M. na uraz@arws.cz nebo Mgr. Petra Hanzela na hanzel@arws.cz.

Na článku spolupracovali Mgr. Oliver Uraz, LL.M. a Mgr. Petr Hanzel.