Je v době koronakrize porušována náboženská svoboda? (2. díl)

V souvislosti s prevencí nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění COVID-19 byly v České republice zakázány náboženské a další akce s účastí přesahující 100 osob od 10.3.2020 do 13.3.2020. Od 13.3.2020 do 14.3.2020 byl počet současně přítomných osob na těchto akcích omezen na třicet. Úplný zákaz konání bohoslužeb v České republice panoval od 15.3.2020 do 23.4.2020. Od 24.4.2020 je nařízením vlády účast na bohoslužbách omezena nejvýše na 15 osob a jsou stanovena další omezení pro chování účastníků bohoslužeb. V prvním dílu jsem se pokusil odpovědět na otázku, zda vláda (resp. Ministerstvo zdravotnictví) v případě těchto omezení jednala v souladu se zákony a ústavním pořádkem, nebo zda se jedná o další případ jednání ultra vires, a rovněž jsem nastínil několik úvah k přiměřenosti učiněných opatření. V tomto dílu stručně vyložím, zda je těmito omezeními porušována náboženská svoboda. Rovněž se pokusím o – nadneseně řečeno – multioborové shrnutí.

Ústavní a zákonný rámec

Podíváme-li se do Listiny základních práv a svobod, zjistíme, že v čl. 15 odst. 1 je zaručena svoboda náboženského vyznání a v čl. 16 je zakotveno právo každého „svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu“. Podle čl. 16 odst. 4 Listiny základních práv a svobod může být výkon těchto práv omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu (mj.) zdraví.

V době nouzového stavu lze na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu omezit pouze ta práva, jež jsou uvedena v § 5 písm. a) až f) zákona č. 240/2000 Sb., krizový zákon, ve znění pozdějších předpisů. Náboženská svoboda však v těchto ustanoveních uvedena není. Podle písm. c) a d) lze omezit „svobodu pohybu a pobytu ve vymezeném prostoru území ohroženého nebo postiženého krizovou situací“ a „právo pokojně se shromažďovat ve vymezeném prostoru území ohroženého nebo postiženého krizovou situací“. 

Co je náboženská svoboda?

Z právního hlediska v sobě náboženská svoboda zahrnuje jednak svobodu vyznání (vnitřní složka), a také svobodu projevovat své vyznání navenek (vnější složka). V Listině základních práv a svobod jsou tyto svobody zakotveny v čl. 15 odst. 1 a v čl. 16 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Podobně pak v čl. 9 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 18 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Z těchto tří dokumentů poskytuje nejvyšší standard ochrany Listina základních práv a svobod, proto je ve většině případů třeba aplikovat ji (nález Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1.7.2010). 

Ústavní soud k tomu v nálezu sp.zn. Pl. ÚS 6/02 ze dne 27.11.2002 uvedl, že „výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých (odst. 4). Jak již Ústavní soud vyslovil v minulosti, na rozdíl od svobody svědomí a náboženského vyznání, u níž Listina výslovně nestanoví žádné podmínky pro její omezení, lze svobodu výkonu náboženství nebo víry omezit zákonem z uvedených důvodů. Jde zde však přitom o možnost omezení výkonu těchto práv, nikoliv jejich úpravu státem.“ I v tomto nálezu je uvedeno, že omezení je přípustné pouze zákonem a pouze nezbytnými opatřeními. Je-li tedy možnost volby, zda zakázat bohoslužby nebo zda šíření nákazy zpomalit jiným opatřením (např. stanovením hygienických podmínek v průmyslové výrobě, uzavřením některých obchodů), mělo by konání bohoslužeb a dalších náboženských obřadů dostat přednost a být povoleno. Pokud bychom konzumerismus považovali za náboženství (byť subjekty nabízející tuto modloslužbu nejsou registrované jako církve), byla by výše uvedená opatření i tak nepřípustná, neboť by všechna ostatní náboženství diskriminovala.

Právo změnit vyznání je pouze jednou ze složek náboženské svobody. Proto nestačí nikomu nenařizovat, jaké náboženství má či nemá vyznávat, ale je nutné také umožňovat svobodné projevování náboženství nebo víry soukromě i veřejně, o samotě i společně s jinými, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. 

„Jako omezení základního práva lze v praxi kvalifikovat jakékoliv právní či faktické donucení nositele základního práva k určitému jednání či zdržení se určitého jednání (projevu), v obou případech v rozporu s náboženským přesvědčením. Je lhostejno, zda se jedná přímý záměr veřejné moci či o vedlejší důsledek jiného aktu.“ (Jäger, P. in Pospíšil, I., Langášek, T., Šimíček, V., Wagnerová, E. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání. Wolters Kluwer ČR, Praha: 2012, s. 412). 

Závěr

Vláda a Ministerstvo zdravotnictví svá omezení související s výskytem koronaviru SARS-CoV-2 zdůvodňují ochranou zdraví. Jejich postup však je dosti chaotický, nerespektuje připravené postupy (např. pandemický plán, krizový plán Ministerstva zdravotnictví), řeší jen aktuální situaci bez výhledu do delší budoucnosti a vše řeší jen samými zákazy a příkazy místo toho, aby dal lidem důvěru, že se sami budou chovat odpovědně. Přitom vláda v některých případech nepostupovala v souladu s Ústavou, popř. zákony, např. když sama odložila doplňovací volby do Senátu v obvodu č. 32. Jsem přesvědčen, že pouhé doporučení zvážit svou účast na bohoslužbách by mnoho lidí zejména z rizikových skupin vedlo k tomu, aby zůstali doma.

Současná vláda dokonce v určitých ohledech omezila náboženskou svobodu více než tomu bylo za 2. světové války i za komunismu. To už je na pováženou. Stejně jako náboženské restrikce v letech 1948 až 1989 nebyly samoúčelné, je otázkou, zda i současná vláda není vedena postranními úmysly. Lépe se totiž ovládá ten, kdo má strach a kdo lpí na tomto životě, než ten, kdo ví, že smrt je pouhým přechodem do jiné podoby života a že jsou hodnoty, za něž stojí obětovat pozemský život. 

Postup vládní moci při omezení náboženské svobody je celkem jednoznačně protizákonný a protiústavní, neboť vláda ani Ministerstvo zdravotnictví nedisponují pravomocí náboženskou svobodu omezit – to lze jedině zákonem a ještě k tomu pouze je-li to nezbytné pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých. V tomto případě patrně nebyla splněna ani podmínka nezbytnosti. 

Výše uvedená opatření vlády a Ministerstva zdravotnictví i tak nebyla příliš kritizována z důvodu zásahu do náboženské svobody. Hlavními důvody je zřejmě to, že se vládní moc v souvislosti se současnou krizí dopustila i mnoha jiných, pro většinu populace o dost palčivějších zásahů do základních práv a svobod, přičemž mnohé z nich jsou rovněž z ústavněprávního hlediska přinejmenším značně problematické. Dalším důležitým důvodem patrně je proklamovaná dočasnost těchto omezení a z toho vyplývající ochota nábožensky aktivních lidí omezit své náboženské projevy, aby neohrozili zdraví své nebo zdraví jiných lidí.

Čtěte také:

• Je v době koronakrize porušována náboženská svoboda? (1. díl)