K problematice povahy řízení a z nich vzniklých škod dle již neplatného zákona č. 137/2006 Sb., zákona o veřejných zakázkách, dále jen „ZVZ“, se v minulosti již několikrát vyjadřoval Nejvyšší soud České republiky[1], dále jen „NSS“, naposledy ve svém rozsudku ze dne 31. Března 2015, č. j. 4 As 249/2014-43, dále jen „rozsudek“.
Nutno podotknout, že závěry judikatury se aplikují i na nově účinný zákon č. 134/2016 Sb., zákon o zadávání veřejných zakázek, v platném znění, dále jen „ZZVZ“.
Podstatou sporu bylo žalobcem tvrzené porušování zákonné povinnosti zákazu diskriminace dle § 6 ZVZ, jež spočívalo v zadavatelem požadovaném plnění, které byli schopni splnit pouze tři dodavatelé. Žalobce se tak v rámci přezkumného řízení dle § 114 ZVZ (dnes § 249 ZZVZ) obrátil na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, s tím, aby zadávací řízení zrušil. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže však takovému návrhu žalobce nevyhověl, stejně jako následnému rozkladu.
Po následných opakovaných rozhodnutích správních soudů a Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže se spor dostal až k NSS. Ten se ve svém rozsudku zabýval mimo jiné právě otázkou povahy zadávacího řízení a z něj plynoucích práv na náhradu škody, kdy konstatoval: „Zadávání veřejných zakázek totiž není výkonem veřejné moci, jde o civilní kontraktační proces modifikovaný zvláštními předpisy závaznými pro veřejné zadavatele a další subjekty. Odpovědnost zadavatele za škodu způsobenou dodavateli či uchazeči o veřejnou zakázku je pak občanskoprávním odpovědnostním vztahem. Soudy rozhodující v občanském soudním řízení jsou pak kompetentní i k posouzení otázky, zda došlo k porušení povinností zadavatele vyplývajících z právních předpisů upravujících zadávání veřejných zakázek, což je jedním ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti zadavatele za škodu.“
Z uvedeného plyne, že zadávací řízení je soukromoprávní povahy představující civilní kontraktační proces. Na této povaze ničeho nemění nezbytné veřejnoprávní modifikace, spočívající především v sevřenější svobodě kontraktační, jež je projevem zásady autonomie vůle, typické pro civilní právo. Další veřejnoprávní omezení můžeme spatřovat zejména ve vysoké míře formálnosti zadávacího řízení, spolu s dohledem Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže nad dodržováním ZVZ, respektive dnes ZZVZ. Tyto veřejnoprávní zásahy jsou logickým důsledkem nakládání s veřejnými prostředky. Účelem tohoto řízení je pak zajištění transparentního a hospodárného využití veřejných prostředků při uzavírání smluv soukromoprávní povahy.
V případě odpovědnosti zadavatele za škodu, kterou způsobil účastníku zadávacího řízení, je tedy nutné postupovat s ohledem na soukromoprávní povahu řízení dle příslušných ustanovení občanského zákoníku[2], nikoliv dle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.[3] V případě, že zadavatel poruší své povinnosti a způsobí účastníku škodu, není, dle rozsudku NSS, zrušení rozhodnutí nezbytným předpokladem pro uplatnění nároku na náhradu škody.[4]
Výše uvedené závěry ovšem nutně platí i v případě ZZVZ. Přijetí ZZVZ nic nemění na podstatě zadávacího řízení jako civilního kontraktačního procesu, která je ve vztahu lex specialis k smluvní úpravě v občanském zákoníku.
_______________________________________
[1] Např. rozsudek ze dne 26. Června 2013, č. j. 7 Asf 79/2012-37
[2] Viz §2894 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., v platném znění.
[3] Zákon číslo 82/1998 Sb., v platném znění.
[4] Na rozdíl od nezákonného rozhodnutí dle veřejnoprávních předpisů. Viz § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění.