Koronavirus a stornopoplatky za zrušení zájezdu

Současná situace s pandemií, kterou způsobil koronavirus COVID-19, překazila a překazí mnoho plánovaných dovolených, nemalou část z nich předplacených ve formě zájezdu s cestovní kanceláří. Pokud ke zrušení zájezdů přistupuje zákazník, a ne cestovní kancelář, je ze strany cestovní kanceláře často vyžadováno uhrazení odstupného, tzv. stornopoplatku. Jaké je řešení této situace a jaké je postavení zákazníků cestovních kanceláří? Přinášíme Vám krátký praktický přehled odpovědí na otázky, které mohou vyvstat v těchto situacích.

Rozšíření nákazy a zákaz vycestování

V souvislosti s velkým rozšířením oblastí zasažených pandemií koronaviru COVID-19, došlo k hromadnému rušení pořádaných zájezdů, a to ať už ze strany klientů, kteří se obávali o své zdraví, tak ze strany cestovních kanceláří, neboť nebylo možno vůbec vycestovat do cílových destinací. Nákaza se již rozšířila téměř po celém světě a vážné škody působí i ve vyspělých státech, jak můžeme žel vidět na příkladu Itálie. Právě v důsledku této skutečnosti se staly veškeré zájezdy kamkoliv do zahraničí při nejmenším nezodpovědnými, spíše nebezpečnými, a i v důsledku těchto skutečností, bylo s účinností od 16. března 2020 přijato vládou usnesení zakazující občanům ČR vycestovat z území České republiky.

Je tak zřejmé, že nejpozději od tohoto data se již žádný zájezd do zahraničí konat nemohl, k jejich masivnímu rušení však docházelo již řadu dní před tímto plošným zákazem.

V zásadě tak můžeme vyčlenit tři situace zrušení zájezdu, které mohli nastat z časového hlediska, a to buď:

1. před omezením možnosti vycestovat a před rozšířením viru v cílové destinaci; nebo
2. před omezením možnosti vycestovat, ale už po rozšíření viru v cíli cesty; nebo
3. po omezení možnosti vycestovat

V případě posledně jmenované situace je zřejmé, že za ní zákazník nemůže nést žádnou odpovědnost a případná škoda, která tímto vzniká cestovní kanceláři je otázkou nároků cestovní kanceláře jakožto podnikatele vůči státu, o kterých píšeme v jiných příspěvcích.

Náklady za zrušení zájezdu a přiměřenost stornopoplatků

Občanský zákoník obecně počítá s různými důvody pro odstoupení od smlouvy o zájezdu, cestovní smlouvy, a to konkrétně v  § 2533 a následujících. Zákazník tímto dostává právo odstoupit od smlouvy o zájezdu z jakéhokoliv důvodu, přičemž však má povinnost nést náklady cestovní kanceláře, které již tato musela vynaložit pro realizaci zájezdu pro klienta. Typicky půjde o nezrušitelné náklady pro cestovní kancelář především na přepravu (letenky, apod.) a na ubytování. Tyto náklady se nadále mění, v případě že se za zákazníka podaří sehnat náhradu nebo nikoliv.

Tato úprava je ze strany cestovních kanceláři obvykle modifikována výslovným sjednáním tzv. odstupného, tj. jedná se o předem paušalizovanou (často odstupňovanou) náhradu za odstoupení od smlouvy o zájezdu v určité době. Zde zákon cestovní kanceláře limituje zásadou přiměřenosti tohoto odstupného. Přiměřenost odstupného se odvíjí od doby mezi okamžikem odstoupení od smlouvy a okamžikem zahájení zájezdu s ohledem na očekávané úspory nákladů a na příjmy z náhradního využití služeb cestovního ruchu. Zákazník má zároveň právo na zdůvodnění výše odstupného ze strany cestovní kanceláře, přičemž v případě nepřiměřené výše je takový poplatek neplatným. Obdobně lze uvažovat v případě, že ujednání o stornopoplatku nebylo vlastní součástí podepisované smlouvy, ale bylo zapracováno pouze do obchodních podmínek či sazebníku, na které smlouva o zájezdu toliko odkazuje.[1]

Odstoupení od zájezdu před vypuknutím nákazy

Pokud se zákazník rozhodl z preventivních důvodů odstoupit od smlouvy již v době, kdy ještě nebylo postaveno najisto, že by pobyt v cílové oblasti mohl znamenat jakékoliv riziko, byl by mu pravděpodobně ze strany cestovní kanceláře naúčtován stornopoplatek ve smluvně ujednané výši, přičemž platná právní úprava nepočítá s variantou, že by toto odstupné musela cestovní kancelář vracet pro případ, že se posléze ukáže, že v případě pozdějšího odstoupení by již zákazník měl právo na odstoupení bez stornopoplatku nebo že se zájezd nakonec konat vůbec nebude.

Objevují se právní názory, že v případě, kdy se ukáže zákazníkovo “tušení“ pravdivé již před zahájením zájezdu, měla by být cestovní kancelář povinna případně obdržený poplatek vrátit z důvodu právní úpravy bezdůvodného obohacení jakožto majetek nabytý z nepoctivého zdroje. Takový výklad je dle našeho názoru krajně nejistý a u soudů, alespoň prozatím, velmi nepředvídatelný.

Otázkou k řešení pak i v těchto případech může být spíše ta skutečnost, zda se opravdu z časového a místního hlediska jednalo o odstoupení bez existence v dané době nevyhnutelných a mimořádných okolností, nebo by tyto bylo možné v prospěch zákazníka dovodit už v daném čase.

Odstoupení od zájezdu v době pandemie

Na tuto oblast zákon pamatuje v § 2535 občanského zákoníku, kde jasně stanoví, že „zákazník má právo odstoupit od smlouvy před zahájením zájezdu bez zaplacení odstupného, jestliže v místě určení cesty nebo pobytu nebo jeho bezprostředním okolí nastaly nevyhnutelné a mimořádné okolnosti […]. V takovém případě má zákazník právo na vrácení veškerých uhrazených plateb za zájezd, nemá však právo na náhradu škody.“

Tímto zákonodárce zcela jasně říká, že pokud v místě, do kterého měl zájezd směřovat, řádí pandemie a toto místo se i např. nachází v seznamu rizikových oblastí,[2] má zákazník právo odstoupit od smlouvy bez jakékoliv sankce. Zde není pochyb o tom, že ho nelze sankcionovat, pokud se nechce vystavovat takto výraznému nebezpečí.

Prvním problematickým aspektem je pak doba, od které lze o těchto okolnostech hovořit, jelikož jde o určitý dynamický a proměnlivý stav věci, který se neopírá o žádné závazné stanovisko. Doporučení ministerstev mají pouze poradní charakter. Pomoci si zde můžeme výkladem Evropské komise ke směrnici,[3] ze které výše uvedená právní úprava občanského zákoníku vychází, a která k jejímu zdůvodnění uvádí, že o mimořádných okolnostech lze uvažovat tehdy, pokud jsou k dispozici spolehlivé a veřejně dostupné zprávy odrazující od cest do dané destinace.[4] Zároveň musí v každém případě dojít k individuálnímu zvážení, zda lze po zákazníkovi oprávněně žádat, aby cestoval do míst, kde může dojít ke zvýšení rizika pro jeho zdraví a život.[5] Domníváme se proto, že pokud již v dané době existovaly spolehlivě ověřitelné indicie, že nákaza do dané oblasti postupuje a je předpoklad, že se v ní rychle rozšíří, lze takové místo označit za místo postižené nepředvídatelnou a mimořádnou událostí, i pokud ve vztahu k ní ještě nebyla ze strany příslušných orgánů přijatá omezující opatření.

Související problém též nastává v případě, kdy se nákaza nevyskytuje přímo v cílovém místě, ale pouze v přilehlé oblasti. Na tuto situaci zákonodárce též výslovně nemyslel a je ji nutné dovodit výkladem daného ustanovení, v duchu uvedeného. Vzhledem k vysoké nakažlivosti koronaviru a moderním prostředkům cestování, kdy nákaza postupuje rychleji, než je jí možné zachytit, se o jejím výskytu  dozvídáme až s reálným zpožděním. Lze tak říci, že by se právo stanovené na ochranu zákazníka v § 2535 občanského zákoníku mělo vztahovat na celou cílovou destinaci včetně přilehlých oblastí, neboť není jasné, kde jsou přesné hranice oblasti nákazy, které se navíc neustále mění, rozšiřují.

Ochrana slabší smluvní strany

Souhrnně se tak domníváme, že s přihlédnutím k tomu, že smlouva o zájezdu je smlouvou spotřebitelskou, u které nelze rezignovat na ochranu zákazníka jako slabší strany, by měly být mimořádné a nepředvídatelné okolnosti vylučující povinnost zákazníka hradit odstupné vykládány široce jak z pohledu času, tak z pohledu místa. Mělo by být přihlíženo k tomu, že po zákazníkovi jakožto spotřebiteli nelze důvodně a spravedlivě žádat, aby se účastnil zájezdu, nebo aby nesl náklady v případě své neúčasti, ve kterém se vystaví realistickému riziku nákazy a případné karantény, jakož i ohrožení zdraví svého či svých blízkých. Na druhou stranu tento výklad nemůže být bezbřehý, a pokud k odstoupení došlo ještě před existencí těchto okolností, je nutno respektovat zákonem danou možnost vyžadovat úhradu přiměřeného odstupného.

UPDATE 17.4.2020 - ZÁKON O DOPADECH EPIDEMIE NA CESTOVNÍ RUCH

Vzhledem k tomu, že ze strany státu došlo k přijetí zákona o opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie na cestovní ruch, který řeší finanční vztahy mezi cestovní a kanceláří a zákazníkem, přinášíme aktualizaci tohoto článku.

Předně je vhodné upozornit, že přijatá úprava nedává odpověď na otázku, zda se v konkrétní situaci má odstoupení zákazníka v situacích nastíněných výše považovat za odstoupení, u kterého je cestovní kancelář ještě oprávněna účtovat odstupné či nikoliv, na řešení těchto problémů se tak nadále budou muset využít výše nastíněné závěry. Avšak vzhledem k tomu, že u nesčetního množství zrušených zájezdů se bude jednat o zrušení, při kterém by cestovní kancelář musela vracet plnou cenu zájezdu, zákon se snaží řešit hrozící platební neschopnost řady cestovních kanceláří, která by mohla vyústit v jejich úpadek, a tím ve výsledku ohrozit i dobytnost pohledávek zákazníků.

Pro zájezdy, které se měly zahájit v době od 20. února do 31. srpna 2020, a které se neuskutečnili či neuskuteční z důvodu, že od smlouvy odstoupil zákazník v souladu s § 2535 občanského zákoníku, nebo tak pro nemožnost vycestování učinila cestovní kancelář,  tak nově platí:

• cestovní kancelář má možnost vystavit ve prospěch zákazníka místo zrušeného zájezdu tzv. poukaz na (náhradní) zájezd, jehož hodnota musí být alespoň rovna částce, kterou zákazník uhradil za zrušený zájezd;
• v případě vystavení poukazu na zájezd nemusí cestovná kancelář až do 31. srpna 2021 vrátit zákazníkovi peníze za zrušený zájezd;
• po dobu trvání této ochrany pak musí cestovní kancelář nabídnout zákazníkovi náhradní zájezd alespoň stejné kvality, a to do 30 dnů od žádosti zákazníka, přičemž zájezd se musí uskutečnit nejpozději právě do 31. sprna 2021. Pokud cestovní kancelář nenabídne zákazníkovi náhradní zájezd včas nebo v řádném termínu, stane se znovu splatným její dluh ze zrušeného zájezdu;
• doplatek může cestovní kancelář vyžadovat jen u náhradního zájezdu vyšší kvality (například vyšší třída hotelu, nebo větší rozsah rekreačních služeb), a to jen tehdy, pokud cestovní kancelář zároveň zákazníkovi nabídla i náhradní zájezd stejné kvality, avšak zákazník si zvolil zájezd drahší;
• původní dluh cestovní kanceláře vůči zákazníkovi tak bude splněn realizací náhradního zájezdu. Zákazník však není povinen nabídky náhradního zájezdu využít, v takovém případě se původní dluh cestovní kanceláře stane splatným uplynutím 14 dnů od konce ochranné doby, nejpozději tak 14. září 2021.

Všeobecně pak platí, že zákazník sice není povinen nechat si uhradit dluh prostřednictvím náhradního zájezdu, zároveň však ale před koncem ochranné doby nemá ani možnost tento dluh od cestovní kanceláře vymáhat. Jinak je tomu u některých zvlášť zranitelných skupin zákazníků, jako jsou těhotné ženy, osoby na mateřské a rodičovské dovolené, osamělí rodiče, senioři nad 65 let, uchazeči o zaměstnání či zaměstnanci, kterých se už alespoň 30 dnů dotýká omezení či uzavření provozu zaměstnavatele, a nemůžou proto vykonávat práci. Tyto skupiny zákazníků mají právo poukaz na náhradní zájezd odmítnout, čímž se opětovně stává vymahatelnou jejich původní pohledávka. 

Zákon pak na druhou stranu přiznává jistou kompenzaci i zákazníkům, kterí od 20. února zrušili svůj zájezd z možných obav před šířením epidemie, avšak jejich situaci ještě nebude možné podřadit pod § 2535 občanského zákoníku, a můžou tak být povinni hradit cestovní kanceláři přiměřené odstupné. Těmto zákazníkům dává zákon možnost do 3 měsíců od odstoupení požádat cestovní kancelář o vydání poukazu na zájezd v hodnotě 10 % z uhrazeného odstupného. Platnost takového poukazu musí být alespoň na 1 rok a cestovní kancelář jej zákazníkovi musí vydat do 14 dnů od žádosti.

[1] Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013

[2]tento seznam mimo jiné pravidelně aktualizuje Ministerstvo zahraničních věcí, nejde sice o právně závazný dokument, ale má značný výkladový význam

[3] Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2302 ze dne 25. 11. 2015 zveřejněná v Úředním věstníku Evropské unie pod sp. zn. L 326/1 dne 11. 12. 2015

[4] Důvodová zpráva k Směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2302 ze dne 25. 11. 2015 zveřejněné v Úředním věstníku Evropské unie pod sp. zn. L 326/1 dne 11. 12. 2015

[5] Tamtéž