Občanský zákoník kontinuálně pokračuje v dosavadním pojetí problematiky s několika částečnými změnami. Ustanovení o povinnosti k náhradě škody na věcech svěřených, odložených a vnesených totiž odpovídá z valné části právní úpravě v § 433 až 437 platného občanského zákoníku. Dle důvodové zprávy se provedly pouze dílčí změny, zvláště s inspirací v německém BGB (§ 701 a násl.). Jde primárně o: - změnu pojetí lhůty k uplatnění nároku - rozšíření případů vedoucích k vyloučení odpovědnosti v některých situacích (věci odložené v automobilech a na zvířatech) - změnu omezení výše částky, do které je škoda hrazena.
Jak je pro typické pro tuto část zákona, jedná se objektivní odpovědnost, která není založena na zavinění odpovědné osoby, ale na splnění předpokladů pro náhradu škody. Ty jsou následující: - provozování pravidelných ubytovacích služeb ubytovatelem a - vnesení věci ubytovaným do prostor vyhrazených k ubytování, či převzetí věci ubytovatelem za účelem ubytování
1. Provozovatel ubytovacích služeb – aktivní legitimace
Osobou povinnou k náhradě škody je subjekt (fyzická, či právnická osoba), která provozuje pravidelně ubytovací služby. Za provozovatele je třeba považovat osoby, u nichž je poskytování ubytovacích služeb vlastním předmětem podnikání, i osoby, u nichž je tato činnost pouze doplňkem jejich jiné činnosti. Mezi odpovědné subjekty budou patřit zejména: hotely, noclehárny, zotavovny, ubytovny, turistické a horské chaty, penziony, hlídané stanové tábory a tábořiště, studentské koleje, internáty, domovy, ubytovny internátního školení, ubytovny pro brigádníky.[1] K tomu, aby vznikl předpoklad této odpovědnosti, musí být splněny znaky ubytování, a tedy závazek poskytnout ubytovanému přechodně ubytování na ujednanou dobu nebo na dobu vyplývající z účelu ubytování v zařízení k tomu určeném a závazek ubytovaného zaplatit za to dohodnutou cenu (§ 2326). Zároveň musí být ubytování poskytováno pravidelně. Nikoli téže osobě, ale širšímu okruhu subjektů. V této souvislosti nutno podotknout, že není nutné s ubytováním poskytovat stravu a i v takovém případě se jedná o ubytování, kdy nejtypičtějším případem bude samozřejmě ubytování minimálně přes noc. Pouhý pronájem konferenčního sálu na omezený časový úsek tedy neodpovídá tomuto pojetí.[2] Případný nedostatek technického a prostorového vybavení provozovny, kde se provozuje činnost, s níž je zpravidla spojeno odkládání věcí, nezbavuje provozovatele odpovědnosti.[3] Na druhou stranu, není relevantní časový rozsah ubytování. Pokud si někdo pronajme pokoj např. pouze za účelem převléknutí na konferenci, i v takovém případě může nastat odpovědnost dle komentovaného paragrafu.[4] Objektivní odpovědnost za škodu je v tomto případě specifická tím, že se odvíjí od existence závazkového vztahu mezi provozovatelem ubytovacích služeb a osobou, která je využívá a která zpravidla při svém přechodném ubytování v prostorách ubytovatele potřebuje umístit a zároveň i zabezpečit své osobní věci. Objektivní odpovědnost je zakotvena s úmyslem chránit práva ubytovaných, kdy nelze zcela omezit, či vyloučit pohyb osob po ubytovacích zařízeních, v jejich prostorách a okolí. Jedná se vždy o odpovědnost subjektu, který poskytuje ubytovací služby, nikoli např. o odpovědnost cestovní kanceláře, či zprostředkovatele zájezdu. Jejich odpovědnost je v občanském zákoníku zakotvena jinde (§ 2542 a násl. OZ).
Nutno doplnit, že provozovatel ubytovacích služeb se nemůže bránit tím, že odpovědnost nese právě zprostředkovatel zájezdu, který si u něj ubytování pro ubytovaného objednal. Jde o to, že zákon normuje odpovědnost „toho, kdo provozuje ubytovací služby“ vůči „osobě ubytovaného“. Rovněž se nejedná o odpovědnost zdravotnických zařízení, jelikož ubytování není jejich primárním účelem, ale pouze sekundárním efektem jejich primární činnosti. Je totiž důležité sledovat smysl zákona, který v tomto ohledu sleduje odpovědnost těch, kteří získávají zisk z ubytování jiných s primárním úmyslem a bezprostřední souvislostí ubytování s ním. Nemocnice a zdravotnická zařízení v tomto ohledu (pokud se nejedná o specializované kliniky, nebo lázně), slouží jinému účelu a v úvahu u nich přichází odpovědnost dle § 2945 OZ.[5] Nedomnívám se osobně, že lze bez dalšího aplikovat dřívější závěry judikatury, které zakotvovaly odpovědnost za odložené věci při ubytování i v případě, že nešlo[6] o primární činnost ubytovatele. Ačkoli by se mohlo zdát, že toto vymezení je pouze teoretické, má dalekosáhlé praktické následky. Zatímco škoda dle § 2945 NOZ (věci odložené) se hradí v neomezeném rozsahu, u škoda dle § 2496 (věci vnesené) dochází k limitaci horní výše (§ 2948 odst. 2). V tomto ohledu je lhostejné, kdo je skutečným majitelem objektu a věcí, které slouží k potřebám ubytování. Pasivně legitimován je vždy provozovatel ubytovacích služeb. Nutno dodat, že je irelevantní jeho oprávnění k provozování ubytovacích služeb. Tzn., zda se jedná o oprávněné, či neoprávněné podnikání ubytovatele. Nový občanský zákoník stanoví, že ten, kdo podniká ve smyslu § 420 odst. 1 NOZ je podnikatelem bez ohledu na to, zda potřebné podnikatelské oprávnění má či zda k dané činnosti žádné podnikatelské oprávnění potřeba není.[7] To odpovídá i pojetí zásadního § 5 OZ.
Novinkou, kterou zakotvuje občanský zákoník je předpoklad pravidelnosti poskytování ubytování. Tak například nebude odpovědná za škoda škola, která poskytne své prostory zcela výjimečně k přespání žákům, kteří absolvují mezizastávku při školním výletu. O tom, kdo je k požadavku škody oprávněn napíšeme v dalším díle.
[1] ŠVESTKA, J, SPÁČIL J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, s. 1260. K tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu 25 Cdo 1915/2002, Soubor, sv. 29, C 2590. Provozování veřejného tábořiště jako prostoru pro umístění vlastního stanu či karavanu zákazníka za účelem přenocování je zpravidla činností, s níž je obvykle spojeno i odkládání jízdního kola v prostoru tábořiště.
[2] LG Duisburg: Rozhodnutí ze dne 21.04.2005 sp. zn. 12 S 23/05
[3] 25 Cdo 1048/2002, sv. 27, C 2155, 2156
[4] ROHG 17, 40; KG OLGRspr 18, 26; OLG Dresden OLGRspr 5, 145; Staudinger / Werner Rn 4
[5] Lze zde užít dřívější judikaturu, např. R 46/1974. Zdravotnická organizace s lůžkovým oddělením odpovídá občanovi, který byl přijat na léčení na tomto oddělení, za škodu na věcech odložených na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se obvykle odkládají. Tzn. dle § 2945 NOZ.
[6] R 49/1966 - Organizace, které odpovídají za věci vnesené do prostor organizace ubytovanými občany nebo pro ně ve smyslu § 433 odst. 1 o. z., jsou všechny organizace, které poskytují ubytovací služby podle § 300 a násl. o. z., byť jen vedle hlavní provozní činnosti.
[7] Výkladové stanovisko k pojmu podnikatel podle občanského zákoníku, [Výkladová stanoviska KANCL 6/2014]
[9] Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 25 Cdo 2976/2006, ze dne 27.2.2007
[10] Rozsudek NS ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2976/2006 (Soubor C 4834) [11] Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, s. 1260.
[12] Shodně BEDNÁŘ, K. in ELIÁŠ, K. aj. Občanský zákoník: velký akademický komentář, 1. svazek. §1-487.1.vyd. Praha: Linde, 2008. s. 936. [13] ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. aj. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý, (§§ 859 až 1089.). Reprint původního vydání. Praha : ASPI publishing, 2002, s. 486
[14] Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, s. 1262.
[15] Als eingebracht gelten: 1.Sachen, welche in der Zeit, in der der Gast zur Beherbergung aufgenommen ist, in die Gastwirtschaft oder an einen von dem Gastwirt oder dessen Leuten angewiesenen oder von dem Gastwirt allgemein hierzu bestimmten Ort außerhalb der Gastwirtschaft gebracht oder sonst außerhalb der Gastwirtschaft von dem Gastwirt oder dessen Leuten in Obhut genommen sind, 2.Sachen, welche innerhalb einer angemessenen Frist vor oder nach der Zeit, in der der Gast zur Beherbergung aufgenommen war, von dem Gastwirt oder seinen Leuten in Obhut genommen sind.
[16] Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, s. 1259.
[17] Die Ersatzpflicht tritt nicht ein, wenn der Verlust, die Zerstörung oder die Beschädigung von dem Gast, einem Begleiter des Gastes oder einer Person, die der Gast bei sich aufgenommen hat, oder durch die Beschaffenheit der Sachen oder durch höhere Gewalt verursacht wird.
[18] MüKoBGB/Henssler BGB § 701 Rn. 28-34
[19] Odkazuje se na § 254 BGB.
Když nám na sebe necháte kontakt, heslo Vám rádi zašleme. K celé databází mají přístup zdarma i naši klienti a je stejné jako heslo k naší veřejné Wi-Fi v zasedacích místnostech.
JUDr. Jakub Dohnal, Ph.D
advokát, partner
Podělte se s námi prosím o:
