Odpovědnost hotelů za věci hostů - díl II.

Poskytovatel ubytovacích služeb má specifickou objektivní odpovědnost za vnesené věci svých hostů. Účelem § 2956 a násl. občanského zákoníku je ochrana práv ubytovaných ve všech případech, kdy nelze zcela omezit, či vyloučit pohyb osob po ubytovacích zařízeních. V případech, kdy vznikne škoda na věcech klienta, resp. ubytovaného, je třeba své právo uplatnit u ubytovatele řádně a včas. Odpovědnost za škodu provozovatele se odvíjí od závazkového vztahu mezi ním a osobou, která potřebuje při svém ubytování v prostorách ubytovatele umístit své věci. Dále musí být splněny znaky ubytování – pravidelné poskytování přechodného ubytování za úplatu.[1]

Mezi odpovědné subjekty budou patřit zejména: hotely, noclehárny, zotavovny, ubytovny, turistické a horské chaty, penziony, hlídané stanové tábory a tábořiště, studentské koleje, internáty, domovy, ubytovny internátního školení, ubytovny pro brigádníky.[2] Ubytovaným, resp. aktivně legitimovaným k uplatnění nároku, je primárně ten, kdo vstupuje s ubytovatelem do smluvního vztahu jako ubytovaný. Tento výklad ovšem nelze činit restriktivně. Aktivní legitimaci má totiž „ubytovaný“, což je pojem širší, než pojem užitý v příslušném smluvním typu. V tomto ohledu totiž nutno zohlednit i zájmy osob, které jsou na pokoji ubytovány s tím, kdo je v příslušném smluvním vztahu s ubytovatelem. V tomto ohledu jsou tudíž aktivně legitimováni např. i členové rodiny ubytovaného.[3]  Je nutné sdělit, že aktivní legitimací v tomto ohledu nedisponují ti, kdo jsou pouze návštěvníky ubytovaného. Tato osoba nemusí být vždy nutně vlastníkem věci. Může jít o sobu, která držela věc na základě ujednání s vlastníkem, jemuž také v rámci jejich právního vztahu za poškození věci odpovídá. V důsledku poškození, zničení či ztráty věci by se majetkový stav skutečného vlastníka snížil. Zákon tedy připouští, aby byla tato osoba považována za poškozeného v právním vztahu založeném na odpovědnosti za škodu provozovatele uvedených služeb.[4] V této souvislosti neobstojí některé závěry dosavadní judikatury[5], která byla postavena na předchozí textaci § 433 OZ1964. Ta umožňovala vznést nárok pouze fyzickým osobám. Pokud je ovšem smlouva o ubytování uzavřena s právnickou osobou, např. pro zaměstnance, i tato právnická osoba se může domáhat nároků z předmětného ustanovení.[6] K tomu, aby byl nárok ubytovaného na náhradu škody dle § 2949 občanského zákoníku úspěšný, musí být v zákonné době uplatněn u ubytovatele. To znamená, že pokud by se celá věc řešila v občanském soudním řízení, musel by žalobce: 1) tvrdit, že svoje právo na náhradu škody uplatnil včas u žalovaného (ubytovatele) 2) tuto skutečnost dokázat, resp. označit soudu důkazy k prokázání svých tvrzení.

V této souvislosti nutno podotknout, že forma, jakou má být nárok uplatněn, není dána. Samozřejmě, že z důvodu právní opatrnosti je nejvhodnější uplatnění nároku písemně, formou doporučeného dopisu s dodejkou. Tyto potom slouží jako nejefektivnější důkazní prostředek. Co se týče subjektu uplatnění práva, je jím samozřejmě ubytovatel, nebo jeho personál. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že ne každé uplatnění práva na náhradu škody bude relevantní, ale je nutné posuzovat individuálně, zda bylo uplatnění práva dostatečné. Nelze se např. spokojit s tím, že lze právo na náhradu škody ohledně perlového náhrdelníku uplatit u servírky, která právě přijela z dovolené.

Řádným uplatněním tak bude zcela jistě zanechání zprávy na recepci, oslovení manažera, či provozního hotelu, apod. Lze užít i závěry historické judikatury.[7]  K uplatnění práva na náhradu škody postačí, je-li tento nárok uplatněn např. u vedoucího provozovny nebo u pracovníka této provozovny, pokud ten, kdo nárok uplatňuje, nemohl vědět, že k přijetí uplatnění takového nároku byl organizací určen někdo jiný. Je tedy na ubytovatelích, aby řádně označili na příslušných místech, kde se uplatňuje náhrada škody. K vymožitelnosti nároku se vyžaduje aktivní uplatnění nároku bez zbytečného odkladu, nejpozději však do patnácti dnů po dni, kdy se poškozený o škodě musel dozvědět. Sousloví „bez zbytečného odkladu“ je tzv. neurčitým právním pojmem, které jsou po soukromé právo typické. V tomto lze užít závěry dosavadní judikatury. Dle Nejvyššího soudu[8] je třeba z časového určení „bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu. Nebylo-li právo uplatněno nejpozději patnáctého dne po dni, kdy se poškozený o škodě dověděl, trvá jako naturální obligace a je zcela v dispozici žalovaného (ubytovatele), zda námitku pozdního uplatnění práva použije, či nikoli.

Potřebujete v této oblasti pomoci? Obraťte se na naši advokátní kancelář Olomouc, advokátní kancelář Hradec Králové, Advokátní kancelář Letohrad.

[1] O vzniku samotné odpovědnosti provozovatelů ubytovacích služeb a o případech jejího omezení jsme již psali v článku zde.

[2] ŠVESTKA, J, SPÁČIL J.,  ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, s. 1260. K tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu 25 Cdo 1915/2002, Soubor, sv. 29, C 2590. Provozování veřejného tábořiště jako prostoru pro umístění vlastního stanu či karavanu zákazníka za účelem přenocování je zpravidla činností, s níž je obvykle spojeno i odkládání jízdního kola v prostoru tábořiště.

[3] K tomu srovnej z judikatury BGH NJW 1974, 1818.

[4] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2976/2006, [C 4834].

[5] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2976/2006 (opak. cit.)

[6] Uplatnit nárok samozřejmě mohou jen osoby oprávněné jednat za společnost.

[7] Ačkoli se jednalo o rozhodnutí týkající se věci odložené, kdy odpovědnost za věci odložené a vnesené byla dříve umístěna dohromady v § 433.

[8] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012. Odpovědnost za věci hostů - nový občanský zákoník