Spory poskytovatelů zdravotních služeb s klienty z členských států EU - rozhodné právo a příslušný soud

26.10.2020

Jak je to s poskytováním zdravotních služeb občanům jiného členského státu?

S narůstajícím počtem volně pohybujících se osob v rámci Evropské unie (pomineme-li současnou situaci spojenou s virem COVID-19), bylo nutné, aby všem osobám byla v případě potřeby poskytnuta zdravotní péče v jakémkoli členském státě, a to srovnatelná se zdravotní péči, která by jim byla poskytnuta ve státě jejich trvalého pobytu. Na tuto společenskou potřebu zareagovalo právo Evropské unie tím, že došlo k jeho harmonizaci, kdy by úhrada zdravotní péče poskytnutá v jakémkoli členském státě měla být zpravidla nahraditelná z veřejného zdravotního pojištění. Skutečnost je však taková, že poskytovatelům zdravotních služeb jejich péče uhrazena není, a proto se její úhrady musí domáhat u soudu. V těchto případech pak automaticky vyvstává otázka, právem, jakého členského státu se daný vztah bude řídit a jaké soudy jsou příslušné k rozhodování sporů.

Pojišťovna neuhradila poskytnuté zdravotní služby, dle práva jakého státu mohu uplatnit svůj nárok?

Právo, kterým se spor bude řídit, se v právní terminologii označuje termínem „rozhodné právo“. Veškeré otázky týkající se rozhodného práva jsou upraveny v nařízení EU označované jako Řím I. Dle nařízení Řím I je nutné předně rozlišit, zda je vztah mezi pacientem a poskytovatelem zdravotní péče smluvní či mimosmluvní. U smluvních vztahů, typicky založených smlouvou o péči či smlouvou o dílo ve smyslu občanského zákoníku, se, v případě absence smluvní doložky o volbě práva, rozhodné právo určí dle nařízení Řím I, kdy bude tzv. hraničním určovatelem, tedy rozhodnou skutečností pro určení práva, sídlo poskytovatele služby. Rozhodným právem tak bude právo státu, ve kterém má poskytovatel služby sídlo. Mimosmluvní vztahy poskytovatele zdravotních služeb a pacienta vznikají při poskytování péče pacientovi, který je pro svůj zdravotní stav nezpůsobilý uzavřít smlouvu o poskytování zdravotních služeb. V takovém případě jde o tzv. nepřikázané jednatelství. Rozhodné právo pro nepřikázané jednatelství se řídí nařízením EU označovaným jako Řím II. Dle tohoto nařízení bude rozhodným právem právo státu místo, kde došlo k poskytnutí zdravotní služby, tedy opět právo státu, v němž má poskytovatel zdravotních služeb své sídlo.

Soudy jaké země budou příslušné pro rozhodování o mém nároku?

Při určení soudu příslušného pro řešení sporu je nutné zohlednit postavení pacientů, na které právo nahlíží jako na spotřebitele. Nařízení EU, které obsahuje právní úpravu týkající se skutečnosti, jaký soud bude mít pravomoc a příslušnost rozhodnout daný spor, se nazývá Brusel I bis. Pro určení pravomocí soudů daného státu je nutno dle nařízení Brusel I bis po případném sjednání doložky o příslušnosti soudů daného státu (tzn. u soudů kterého státu bude soudní řízení probíhat) nejprve vyhodnotit, zda poskytovatel zdravotních služeb poskytuje tyto služby se zaměřením na členský stát, jehož je pacient rezidentem, či zaměřuje své služby na tento členský stát. Zaměření na jiné členské státy lze dovodit např. z uvedení telefonického spojení s mezinárodní předvolbou, použití cizí domény (místo .cz např. .eu, .de, .com), uvedení referencí od mezinárodní klientely, jazykové mutace internetových stránek nebo přijímání EUR místo CZK. V případě prokázaného zaměření se na jiné členské státy se v případě spotřebitelských sporů určuje pravomoc soudů dle místa bydliště klienta, v opačném případě má pravomoc rozhodovat spor poskytovatele zdravotních služeb a pacienta soud, na jehož území byla zdravotní služba poskytnuta.

Chcete zobrazit celý článek ZDARMA?

Tento článek je pro naše klienty k zobrazení zdarma. Zadejte prosím heslo na wi-fi z našich zasedacích místností. Nemáte heslo? Velmi rádi Vám jej ZDARMA zašleme.

Bc. Lucie Melicharová
manažer marketingu

Zadejte prosím heslo


Chcete heslo zdarma?

Podělte se s námi prosím o: