Ústavní soud zrušil část vyhlášky ve věci poplatku za komunální odpad

Ústavní soud posuzoval obecní vyhlášku města Krásná Lípa, která stanovila platbu za systém nakládání s komunálním odpadem a zároveň poskytla plošně úlevu místním občanům (osobám přihlášeným k pobytu). V dotčené části ji Ústavní soud zrušil pro rozpor s čl. 104 odst. 1, 3 Ústavy a čl. 11 odst. 5 Listiny. Město podle něj nepřípustně ukládalo poplatky mimo meze stanovené kogentními ustanoveními zákona o místních poplatcích.  

Jaké k tomu měl Ústavní soud důvody? Proč s rozhodnutím tři soudci nesouhlasí? Jaký význam má rozhodnutí pro obecní normotvorbu?

V prvé řadě je třeba připomenout, že obce mají povinnost zajistit systém nakládání s komunálním odpadem, tj. umožnit nepodnikajícím fyzickým osobám odkládání odpadu. Obce mají současně právo (nikoliv povinnost) zavést místní poplatek za komunální odpad a vybírat tak úhradu od těchto osob.

Obce mohou zavést buď poplatek za obecní systém odpadového hospodářství, nebo poplatek za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci. Oba poplatky vycházejí se zákona o místních poplatcích. Zatímco první poplatek je v podstatě paušální platbou za obecní systém, druhý poplatek vychází z množství odkládaného odpadu. Druhý poplatek tedy vychází z toho, kde daný poplatník žije a kolik odpadu odkládá, přičemž jako základ se bere hmotnost nebo objem odpadu nebo kapacita soustřeďovacích prostředků.

Co tedy přinesla vyhláška města Krásná Lípa?

Město zavedlo místní poplatek za obecní systém odpadového hospodářství (tj. paušální platbu) vyhláškou č. 2/2021, a to ve výši 1100,-Kč. Současně ve vyhlášce řešilo situaci, poměrně typickou pro řadu dalších rekreačních oblastí. Dotčená obec se totiž potýká s tím, že místní občané (přihlášení k pobytu) platí poplatek „na hlavu“, zatímco rekreanti (resp. vlastníci nemovitostí bez trvale hlášených osob) platí pouze jednu platbu za nemovitost. Město argumentovalo tím, že „rekreanti“, kteří platí pouze za nemovitost, se na reálném množství komunálního odpadu ve městě podílejí více, vytvářejí více odpadu než místní občané. Bylo tedy zavedeno osvobození (úleva) ve výši 440,-Kč pro všechny poplatníky – fyzické osoby přihlášené v obci.

Co na to Ústavní soud?

Ústavní soud v dané věci namítal, že modifikace místního poplatku za komunální odpad, která popírá základní mechanismus vybraného poplatkového schématu, odporuje kogentním ustanovením zákona o místních poplatcích. Právní úprava zákona o místních poplatcích podle Ústavního soudu přitom umožňuje městu dosáhnout požadovaných cílů.  Pokud chtělo město Krásná Lípa dosáhnout lepšího zohlednění toho, kolik kdo reálně vytváří odpadu, mělo v zásadě využít poplatkové schéma za odkládání odpadu z nemovité věci. Tím, že město tuto možnost pominulo a napadeným ustanovením vyhlášky změnilo zákonem předpokládané parametry místního poplatku za obecní systém odpadového hospodářství, si počínalo nepřiměřeně.

Příjem z poplatků je vlastním zdrojem obce

K diskutovanému nálezu Ústavního soudu přijali tři soudci odlišné stanovisko. Podle disentujících soudců nemohlo město Krásná Lípa porušit zákon o místních poplatcích, nezavedlo totiž dva druhy poplatků (což by bylo nepřípustné), využilo pouze zákonného práva „upravit úlevu na poplatku“. Ústavní soud podle disentu v konečném důsledku neřešil otázku rovnosti nebo nepřípustné diskriminace, která by vedla k porušení základních práv nebo svobod. Zákonná úprava je podle kritiků nálezu vykládána neadekvátně, a to restriktivním způsobem v neprospěch ústavně zaručeného práva obce na samosprávu.

Město Krásná Lípa podle disentů nevybočilo z mantinelů samosprávné činnosti. Vydaná vyhláška nepřekročila zákonem vymezenou působnost obcí. Město Krásná Lípa také respektovalo zákonem vymezený okruh subjektů poplatku za komunální odpad a také jeho maximální výši.

Disentující soudci poukazují na to, že Ústavní soud nemůže zrušit právní předpis jen proto, považuje-li za nepřípustný jeho výklad anebo motivaci k jeho přijetí. Důvodem pro zrušení může být pouze rozpor s ústavním pořádkem, anebo (u podzákonných předpisů) se zákonem.

Také připomínají, že obec je oprávněna samostatně rozhodovat o hospodaření se svým majetkem. Zároveň může určitým způsobem upřednostnit své občany a podpořit tak personální substrát jako jednu ze zásadních složek existence veřejnoprávní korporace. Je věcí obce, jakým způsobem nastaví příjmy, aby pokryla související výdaje. Tj. rozhodnutí o tom, jak vysoký a jak nastavený poplatek obec zavede, je proto jejím vlastním politickým rozhodnutím, které činí demokraticky legitimovaný reprezentativní orgán, tedy zastupitelstvo obce.

Obecní normotvorba – právní podpora

K otázce, jaký význam má rozhodnutí Ústavního soudu pro obecní normotvorbu, je třeba uvést, že text konkrétní navrhované vyhlášky je nutno vždy posuzovat z řady hledisek. Komentované rozhodnutí Ústavního soudu doprovázené odlišnými závěry tří soudců bohužel jednoznačné odpovědi nepřináší. Judikatura tak nemusí být vždy zcela patřičná pro řešení jiného konkrétního případu. Obecně platí, že v rámci činnosti obce nesmí dojít k narušení zaručených práv a svobod, k diskriminaci ani k překročení práva na samosprávu.

V kontextu plateb za komunální odpad stojí za připomenutí také nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 48/18, v němž Ústavní soud akceptoval v rámci poplatkové povinnosti v souvislosti s úhradou za nakládání s odpadem zvýhodnění osob s trvalým pobytem v obci Milovice, je-li činěno v mezích samostatné působnosti z legitimních důvodů a přiměřeným způsobem.

Jak s danou situací naložit? Právní analýza konkrétní situace se zohledněním konkrétních potřeb může pomoci nalézt přiměřené a legitimní řešení. Obec se pečlivou přípravou vyhlášky se znalostí právní úpravy (a podpůrně judikatury) může vyhnout případným sporům jak s kontrolními orgány, tak s dotčenými osobami.