Mezinárodní doprava a nezaplacené faktury: Radí právníci z ARROWS

JUDr. Jakub Dohnal, Ph.D., LL.M.
JUDr. Jakub Dohnal, Ph.D., LL.M.
12.5.2026 | ARROWS advokátní kancelář

Vymáhání nezaplacených faktur v mezinárodní dopravě je složitá právní oblast, kde se střetávají různé právní řády, Incoterms a daňové režimy. Firmy čelí problémům s nezaplacenými fakturami kvůli vzdálenosti, jazyku a rozdílům v právu. Tento článek analyzuje právní rámec, praktická rizika a dostupné nástroje pro efektivní vymáhání pohledávek v rámci EU i dalších smluvních států mezinárodních úmluv.

Fotka zobrazuje odborníka konzultujícího vymáhání nezaplacených faktur.

Právní rámec a základní principy mezinárodní obchodní dopravy

Mezinárodní silniční doprava zboží mezi evropskými státy se řídí Úmluvou o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě, sjednanou v Ženevě dne 19. května 1956, běžně označovanou zkratkou CMR. Tato úmluva představuje základ právní regulace pro téměř všechny silniční přepravy zboží mezi státy, které ji ratifikovaly, včetně České republiky. Základním cílem sjednání CMR bylo sjednotit právní předpisy v jednotlivých státech a vytvořit jednotný rámec, který by umožnil plynulý tok zboží přes hranice bez právních nejasností.

Podle čl. 17 odst. 1 CMR nese dopravce odpovědnost za poškození, zničení nebo úplnou či částečnou ztrátu zásilky v období od jejího převzetí až do okamžiku jejího vydání příjemci. Tato odpovědnost není absolutní – dopravce se může zprostit odpovědnosti, pokud prokáže, že škoda vznikla z příčin, za které neodpovídá, a důkazní břemeno spočívá právě na dopravci. V situacích, kdy se strany přou o důkazní břemeno a rozsah odpovědnosti dopravce podle CMR, bývá na místě opřít se o zkušenosti z oblasti obchodních a soudních sporů.

V praxi to znamená, že pokud dojde během přepravy k poškození nebo ztrátě zboží a příjemce či odesílatel to uplatní jako nároky, dopravce musí předložit důkazy, že k poškození došlo mimo jeho kontrolu – například vlivem vyšší moci, chyb odesílatele při balení nebo jiných okolností nezávislých na něm.

Limitace odpovědnosti dopravce jsou v CMR jasně vymezeny. Podle čl. 23 CMR dopravce ručí za poškozené či ztracené zboží maximálně do výše 8,33 zvláštních práv čerpání (SDR).

Převedeno na českou korunu, jde zhruba o 250 až 280 Kč za kilogram (v závislosti na aktuálním kurzu SDR), což v přepočtu na typický náklad o váze 24 tun znamená maximální pojistnou částku kolem 6,5 milionu korun. Pro odesílatele to představuje významné riziko, pokud je hodnota zboží vyšší – pokud například vozí zboží v hodnotě 10 milionů korun, pojišťovna či dopravce nevyplatí celou tuto částku, nýbrž pouze limit stanovený CMR.

Článek 24 CMR a možnosti připojištění

Samotná CMR úmluva však obsahuje východisko z tohoto limitu. Článek 24 CMR umožňuje odesílateli či příjemci zboží domluvit si zvýšenou odpovědnost dopravce na základě zvláštního ujednání zaznamenávaného přímo na přepravním listě (CMR formulář). Při nastavování podobných ujednání v mezinárodních přepravních vztazích se může hodit i navazující pohled na smluvní praxi v zahraničí, například v článku Všeobecné obchodní podmínky pro Německo: Jak je nastavit, aby obstály podle německého práva.

Pokud se strany dohodnou na tom, že přeprava bude regulována článkem 24, musí být toto ujednání jasně zapsáno do CMR listiny před naložením zboží a musí obsahovat deklarovanou hodnotu nákladu. V takovém případě se dopravce zavazuje odpovídat za škodu až do deklarované hodnoty, a nikoli jen do limitu stanoveného v čl. 23.

Toto ujednání však není zdarma – dopravce si účtuje přirážku za přijetí zvýšené odpovědnosti. Podle dostupných informací z praxe se taková přirážka pohybuje v řádech tisíců korun navíc oproti standardnímu pojištění odpovědnosti dopravce.

Jedná se o součást pojištění odpovědnosti silničního dopravce a musí být výslovně dojednáno v přepravní smlouvě. Pro odesílatele je to ale často rozumné řešení, pokud vozí vysokocenné zboží a chce si zajistit plné pokrytí případné škody.

Alternativou je uzavření samostatného pojištění zboží, které sice bývá výrazně dražší, ale pojišťuje přímo majitele zboží proti riziku ztráty či poškození, bez ohledu na limity odpovědnosti dopravce stanovené CMR. V takovém případě se nárok z pojistné smlouvy řídí podmínkami dané pojistné smlouvy a obecným občanským zákoníkem, zatímco odpovědnost dopravce zůstává regulována CMR.

Incoterms a rozdělení rizika v mezinárodní obchodní smlouvě

Úzce související s otázkou odpovědnosti v dopravě jsou obchodní podmínky Incoterms, které definují, jak se mezi prodávajícím a kupujícím dělí náklady, rizika a povinnosti spojené s přepravou zboží. Incoterms jsou soubor jedenácti standardních pravidel vypracovaných Mezinárodní obchodní komorou (ICC), která slouží jako jednotný interpretační klíč pro mezinárodní obchodní transakce. Protože Incoterms typicky fungují jen jako část širší smluvní dokumentace, dává smysl řešit je v rámci mezinárodního práva spolu s volbou rozhodného práva a nastavením odpovědnostních limitů. Jejich cílem je předcházet nedorozuměním a sporům o tom, kdo je v jednotlivých fázích dopravy zodpovědný za co.

Nejběžnější podmínkou v praxi je EXW (Ex Works, tedy ze závodu), při níž nese kupující téměř všechna rizika a náklady související s přepravou od okamžiku, kdy má přístup ke zboží u prodávajícího. K praktickým dopadům toho, kdy stačí objednávka a kdy je vhodné mít detailní smlouvu (včetně dodacích podmínek typu EXW), se věnuje i text Obchodní smlouva vs. objednávka: Kdy stačí objednávka a kdy firmě hrozí problém.V tomto případě prodávající splní svou povinnost tím, že zboží zpřístupní kupujícímu; všechny ostatní náklady a rizika, včetně naložení zboží na vozidlo, padají na kupujícího.

V opačném konci spektra stojí DDP (Delivered Duty Paid, tedy s dodáním clo placeno), kde prodávající přebírá téměř všechny povinnosti – nese všechny náklady na přepravu, zajišťuje jak vývozní, tak dovozní celní odbavení, a riziko se přenáší na kupujícího pouze v okamžiku, kdy je zboží připraveno k vyložení na dohodnuté adrese.

Středem spektra Incoterms leží podmínky, jako jsou CPT (Carriage Paid To), CIP (Carriage and Insurance Paid To), CFR (Cost and Freight) a CIF (Cost, Insurance and Freight). Při CPT a CIP nese prodávající náklady na dopravu, ale riziko se přenáší na kupujícího již v okamžiku předání zboží prvnímu přepravci v zemi původu. Pokud je ve smlouvě uvedeno, že podmínky jsou CPT, ale faktura naznačuje CIP či DDP, může to vést ke zpoždění při odbavení nákladu a právním nejasnostem.

Pro účely vymáhání nezaplacených faktur je důležité, že Incoterms determinují, kdo je ve kterém okamžiku vlastníkem zboží a kdo nese riziko jeho ztráty. Pokud je ve smlouvě ujednáno CPT a kupující nezaplatí fakturu, prodávající již nemůže bez dalších právních kroků zabránit kupujícímu v užívání zboží, neboť riziko vlastnictví se již přesunulo. To úzce souvisí s následující otázkou – kdy a jak vymáhat fakturu, která nebyla zaplacena, a jaké právní prostředky jsou dostupné.

Související otázky k mezinárodní silniční dopravě (CMR a Incoterms)

1. Kdy přesně nese dopravce odpovědnost za zásilku?
Dopravce odpovídá za zboží od okamžiku jeho převzetí až do jeho vydání příjemci. V praxi to znamená, že pokud se něco stane během přepravy, odpovědnost jde primárně za dopravcem – pokud neprokáže, že škodu nezavinil (důkazní břemeno je na něm, ne na zákazníkovi).

2. Proč je limit odpovědnosti podle CMR často nedostatečný?
Odpovědnost dopravce je omezená na cca 8,33 SDR za kilogram (zhruba 250–280 Kč/kg). U lehkého, ale drahého zboží to znamená zásadní riziko podpojištění – škoda může být v milionech, ale náhrada jen zlomek skutečné hodnoty.

3. Jak Incoterms ovlivňují riziko a placení škody?
Incoterms určují, kdo nese náklady a hlavně riziko v různých fázích přepravy. Důležité je, že platí jednoduchá, ale často podceňovaná věc: kdo platí dopravu, není totéž jako kdo nese riziko ztráty. U některých podmínek (např. CPT nebo CIP) přechází riziko už v okamžiku předání prvnímu dopravci, i když prodávající dopravu ještě platí.

DPH, daňové režimy a specifika přeshraničního obchodu v EU

Obchodování se zbožím v rámci Evropské unie podléhá speciálnímu daňovému režimu, který se označuje jako přenesená daňová povinnost (reverse charge regime). Tento režim, upravený ve Směrnici Rady EU o společném systému DPH a transponovaný do českého zákona o dani z přidané hodnoty, mění tradičně chápané postavení dodavatele a odběratele v otázce, kdo je odpovědný za platbu DPH.

Základní princip zní: zdanění plnění v zemi spotřeby – pokud prodávající z jednoho státu EU prodává zboží odborníkovi (podnikateli) v jiném státě EU, DPH se platí podle práva státu, kde se zboží spotřebovává, nikoli podle práva státu prodávajícího.

V praktické rovině to znamená, že pokud česká firma vystaví fakturu německé obchodní společnosti, která je plátcem DPH, česká firma fakturu vystaví bez DPH a německá strana (kupující) si DPH vypočítá a vykáže ji ve svém daňovém přiznání. Česká firma tedy DPH neinkasuje a českému finančnímu úřadu ji neodvádí.

Místo toho předá každý měsíc takzvané souhrnné hlášení, ve kterém vykáže všechny takové transakce. Německý odběratel si naopak vypočtenou DPH vykáže jako svoji daňovou povinnost a při splnění zákonných podmínek si ji současně odečte v rámci své daňové povinnosti v Německu.

Toto ujednání však vytváří specifické riziko pro věřitele – prodávajícího. Pokud kupující odmítne fakturu zaplatit, prodávající se nemůže spoléhat na to, že by DPH nějakým způsobem kompenzovala jeho výpadek.

DPH v režimu přenesené povinnosti není věřitelem nikdy fakticky obdržena, neboť ji neinkasoval, a v režimu reverse charge ji kupující neplatí prodávajícímu. Prodávající tedy musí vymáhat fakturu bez DPH – to je cena za zboží bez daně – což velmi často znamená nižší peněžitou pohledávku, než by odpovídala běžné obchodní ceně zboží s DPH v České republice.

Vývoz mimo EU a režim osvobození od DPH

Pokud česká firma prodává zboží mimo Evropskou unii – například do Brazílie, Spojených států či jiných třetích zemí – uplatňuje se režim osvobození od DPH pro vývoz. Česká firma na fakturu DPH neuvede, neboť vývoz zboží je od DPH osvobozen. To vypadá výhodně, ale má důležité praktické důsledky: prodávající musí doložit, že zboží skutečně opustilo území EU. Doklad o tom typicky představuje celní deklarace nebo jiný související dokument.

Bez takového dokladu by finanční úřad vývoz neuznal a mohl by po firmě vyžadovat zpětně zaplacenou DPH. Pro vymáhání pohledávky v tomto scénáři platí, že produkt se bez DPH prodává, a pohledávka tedy odpovídá ceně bez daně.

Prodávající musí všechny faktury do třetích zemí uvést v přiznání k DPH, aby prokázal, že tyto příjmy jsou součástí jeho daňové povinnosti v České republice (i když jsou osvobozeny od DPH). Pokud by prodávající tuto povinnost zanedbal, hrozily by mu sankce či pokuty ze strany finančního úřadu, což by ještě zhoršilo situaci, kdyby pohledávka nebyla zaplacena.

Právní prostředky pro vymáhání nezaplacených faktur v rámci EU

Proces vymáhání nezaplacené faktury v přeshraniční situaci obvykle začíná mimosoudní cestou. V České republice jsou průběžně přijímány právní úpravy týkající se vymáhání pohledávek, které zahrnují i zavedení elektronických nástrojů a zpřísnění pravidel.

Zákon nyní jasně předepisuje (mj. pro uplatnění nároku na náhradu nákladů řízení), že předžalobní výzva musí obsahovat přesný popis toho, z čeho pohledávka vznikla – například číslo smlouvy, číslo faktury a její datum. Dále musí obsahovat celkovou výši dlužné částky a lhůtu k zaplacení, která by měla být minimálně 7 dnů. V praxi se však doporučuje delší lhůta, aby věřitel prokázal svůj dobrý úmysl a dal dlužníkovi reálnou šanci na vyrovnání.

Kritické je, že promlčení pohledávky v České republice nastává za tři roky od okamžiku, kdy se pohledávka měla zaplatit – objektivně pak za deset let od jejího vzniku. To znamená, že pokud věřitel s vymáháním čeká příliš dlouho, pohledávka se stane právně nevymahatelnou bez ohledu na její faktickou existenci.

Pokud se tedy podnikateli dostane do situace, že mu partner nezaplatí fakturu a on to zjistí třeba po roce, má ještě dva roky na to, aby zahájil právní kroky. Po uplynutí tří let od splatnosti je fakticky příliš pozdě.

Jeden z prostředků, jak prodloužit lhůtu promlčení, je uzavření dohody o uznání dluhu. Pokud se věřitel a dlužník dohodnou, že dlužník dluh uznává a zaváže se ho zaplatit – třeba i ve splátkách – tato dohoda prodlouží promlčecí lhůtu na deset let.

To je důvod, proč je vhodné, aby věřitel i v těchto mimosoudních jednáních usiloval alespoň o nějaké písemné potvrzení, že dlužník dluh uznává a bude jej splácet. Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti může sloužit jako forma dohody, kterou lze později přímo vymáhat bez nutnosti procházet dlouhým soudním řízením.

Elektronický platební rozkaz a zrychlené soudní řízení

Pokud se mimosoudní jednání nezdaří a dlužník nezaplatí ani po lhůtě uvedené v předžalobní výzvě, věřitel může podat návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. V České republice se tento institut využívá v drtivé většině případů vymáhání pohledávek a je velmi efektivní. Soud, kterému je návrh na elektronický platební rozkaz podán, obvykle rozhodne bez jednání – stačí mu, aby z návrhu vyplynula oprávněnost nároku, opřeného typicky o faktury a příslušnou komunikaci mezi stranami.

Soudní poplatek za elektronický platební rozkaz činí 4 % ze žalované jistiny, zatímco za běžnou žalobu se jedná o 5 %. Pokud věřitel uspěje a soud vydá platební rozkaz, obvykle dlužník musí v případě úspěchu věřitele zaplatit soudní poplatek. Elektronický rozkaz může být vydán v řádu dnů či týdnů, což je výrazně rychlejší než běžné soudní řízení, které může trvat měsíce.

Pokud dlužník proti rozhodnutí (elektronickému platebnímu rozkazu) podá odpor, přechází spor do běžného řízení na soudu prvního stupně. V tom případě se již věřitel musí připravit na delší proces, v němž bude muset vše dokázat – že smlouva skutečně vznikla, že zboží či služba byla poskytnuta, a že dlužník fakturu neuhradil v sjednaném termínu.

Evropské právní instrumenty pro přeshraniční vymáhání

Pro věřitele, který má pohledávku právě přiznanou českým soudem a potřebuje ji vymáhat v jiném členském státě EU, existují speciální procedury. Jednou z nich je Evropský platební rozkaz, který se uplatňuje v případech nesporných občanskoprávních a obchodněprávních nároků, například pokud byl již nárok vyřízen soudem nebo souhlasně odsouzen dlužníkem.

Věřitel vyplní formulář A a zašle jej příslušnému soudu; ten posoudí, zda případ splňuje určené podmínky, a pokud ano, vydá Evropský platební rozkaz do 30 dnů. Tento rozkaz je automaticky vykonatelný a lze jej provádět v ostatních zemích EU bez nutnosti dalšího prohlášení vykonatelnosti.

Pro pohledávky do 5 000 eur nabízí právní řád také Evropské řízení o drobných nárocích. Toto řízení probíhá v zásadě písemnou formou a je určeno právě pro menší pohledávky, kde by běžné soudní řízení bylo neúměrně drahé.

Věřitel vyplní formulář A, připojí dokumenty dokazující nárok, a soud jej posoudí. Podstatné je, že rozhodnutí v tomto řízení je automaticky uznáváno v ostatních zemích EU a lze jej přímo vymáhat.

V situacích, kdy věřitel potřebuje zabránit dlužníkovi v přesunu či skrytí finančních prostředků, existuje instrument nazývaný Evropský příkaz k obstavení účtů. Podle tohoto příkazu může soud vydat návod, aby byly finanční prostředky dlužníka na jeho bankovním účtu zmrazeny, aniž by byl dlužník předem informován.

Tímto způsobem se zabrání možnosti, aby dlužník přesunul nebo utratil peníze ještě předtím, než věřitel stihne požádat o jejich vrácení. Tento příkaz platí ve všech státech Unie kromě Dánska a slouží k zrychlení a zjednodušení vymáhání pohledávek s přeshraničním prvkem.

Zahraniční insolvenční řízení a pohledávky zahraničních věřitelů

Velmi kritickou situací je, když dlužník vstoupí do úpadku nebo insolvence. V takovém případě se věřitelé nemohou domáhat svých pohledávek tradičním způsobem, nýbrž musí si je přihlásit do insolvenčního řízení.

Zahraniční věřitelé – tedy ti, kteří pocházejí z členských států EU – čelí řadě výzev, včetně jazykových a administrativních bariér. Pokud je dlužník usazen v České republice a vede se proti němu insolvenční řízení, insolvenční soud musí zahraniční věřitele informovat prostřednictvím individuálních oznámení.

Zahraniční věřitel má pak dvouměsíční propadnou lhůtu na přihlášení své pohledávky, která začne plynout od zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku.

Pokud zahraniční věřitel tuto lhůtu nestihne, jeho pohledávka se nepřihlasuje do insolvenčního řízení a věřitel fakticky přichází o veškerou naději na uspokojení. Výjimka však existuje – pokud se existence zahraničního věřitele vyjeví až po uplynutí lhůty, soud věřiteli zašle oznámení a lhůta se počíná plynout od jeho doručení. Zde jsou podstatnými kontaktní údaje a znalost jazyka – bez nich si zahraniční věřitel svého práva nemusí ani všimnout.

Pojištění a distribuce rizik v dopravě

Jak bylo naznačeno výše, odpovědnost dopravce v mezinárodní silniční přepravě je striktně limitována CMR. Mnoho firem obchodujících v zahraničí si tuto limitaci neuvědomuje a naivně předpokládá, že dopravce či pojišťovna zaplatí celou hodnotu zboží v případě nehody.

V realitě je to velmi často jinak. Pokud je na CMR listu zaznamenáno, že zboží má hodnotu 1 milion korun, ale CMR limit na základě váhy činí pouze 500 000 korun, pojišťovna dopravce vyplatí pouze 500 000 korun, i když bude mít sjednanou pojistku do 1 milionu. Dopravci obecně nejsou povinni mít sjednanou pojistku – CMR jim jen ukládá povinnost uhradit škodu, kterou způsobí. Pojistka je věcí jejich obchodní rozvahy.

Pokud ale pojistku mají, její výše obvykle koresponduje s jejich standardní odpovědností podle CMR, nikoli se skutečnou hodnotou nákladu. To je klíčové riziko pro odesílatele: pokud si osobně nesjedná pojištění zboží nebo si nezapíše do CMR listiny zvýšenou odpovědnost podle čl. 24, riskuje, že v případě škody obdrží jen zlomek skutečné hodnoty nákladu.

Pojištění zboží a pojištění odpovědnosti

Aby se zmírnilo toto riziko, odesílatelé si sjednávají samostatné pojištění zboží. Existují dvě základní varianty: pojištění odpovědnosti silničního dopravce (které pokrývá CMR odpovědnost dopravce) a zbožové pojištění (které pojišťuje přímo majitele zboží). Pojištění odpovědnosti silničního dopravce je regulováno CMR a pokrývá právě limity stanovené CMR – tedy přibližně 250-280 Kč za kilogram. Zbožové pojištění je dražší, ale pokrývá zboží na plnou hodnotu bez ohledu na CMR limity.

Při dopravě zboží po moři se místo CMR používají Haagsko-Visbyská pravidla (pro námořní přepravu), která stanovují jinou stupnici odpovědnosti – 666,67 SDR za balení nebo 2 SDR za kilogram, podle toho, co je vyšší. Při letecké přepravě se uplatňuje Montrealská úmluva, která limituje odpovědnost na 19 SDR za kilogram.

Každý typ dopravy má tedy svou specifickou regulaci a limity. Pokud se zboží během přepravy ztrácí či poškodí, minimálně s vědomím těchto limitů odesílatel může porozumět, co vůbec může očekávat od pojišťovny.

Nejčastější rizika spojená s přepravou zboží jsou poškození (zboží se poškrábe, promáčkne nebo zvlhne), ztráta (zboží se během přepravy ztratí nebo je odcizeno) a překročení dodací lhůty. V případě poškození je podstatné, aby příjemce zboží při převzetí bezodkladně poznamenal do přepravního dokladu (např. nákladního listu nebo konosamentu), že došlo k viditelné škodě.

V opačném případě se později obtížně dokazuje, že poškození vzniklo během dopravy, nikoli později. Důkladné zdokumentování (fotografie, detailní popis) je klíčové pro úspěšné uplatnění nároku vůči dopravci nebo pojišťovně.

Praktická rizika a bezpečnostní opatření

Mnohé spory mezi obchodními partnery v dopravě a fakturaci vznikají na základě nejasných nebo neúplných smluv. Nejasnosti vznikají například v tom, jaké Incoterms si strany ujednaly či zda byly skutečně dojednány přesněji, než jak vyplývá z faktury.

Pokud je ve smlouvě uvedeno EXW, ale faktura obsahuje CIP, je tu prostor pro spor. Například kupující může tvrdit, že se na CIP domluvili, a prodávající by tedy měl nést náklady na pojištění. Prodávající naopak tvrdí, že smlouva zněla na EXW, a tedy náklady padaly na kupujícího.

Dalším typickým problémem je absence jasné klauzule o volbě práva a soudu. Pokud je obchodní vztah zcela vázán na Českou republiku, je to obvykle bez problémů – záleží na českém právu a českých soudech.

Ale pokud se jedná o obchod s partnerem např. v Brazílii, je situace podstatně složitější. Brazilský právní systém vyžaduje, aby smlouvy, které se budou u brazilských úřadů vymáhat, byly v portugalštině a opatřeny úředním překladem, jinak nejsou vůbec vykonatelné.

Zvolení českého práva a soudu v takovém případě může později vést k situaci, kdy se české rozhodnutí v Brazílii nemůže vymoci, protože musí být nejdříve uznáno brazilským Nejvyšším soudem, což je proces trvající i několik let.

Další kritická chyba je neujednání platebních podmínek v souladu s právním stavem. Podle Směrnice EU 2011/7/EU proti prodlení plateb, která se uplatňuje ve všech členských státech, platí, že pokud není ujednána jiná lhůta, musí být platba provedena do 30 kalendářních dnů od doručení faktury nebo přijetí zboží či služeb.

Delší splatnost, typicky do 60 dnů, je možná po výslovné dohodě smluvních stran. Splatnost delší než 60 dní je povolena jen ve výjimečných případech a musí být zakotvena ve smlouvě, přičemž nesmí být hrubě nespravedlivá vůči věřiteli. To znamená, že pokud strany nic neujednaly nebo sjednaly nevýhodnou lhůtu, platí zákonná 30denní lhůta, a pokud není platba provedena do 30 dnů, nastane prodlení.

Věřitelé a jejich práva při prodlení platby

Podle již zmiňované Směrnice EU 2011/7/EU mají věřitelé při prodlení platby specifická práva. Nejdůležitější z nich je, že věřitelé mají nárok na zákonné penále z prodlení a dále na úhradu nákladů na vymáhání, a to i mimosoudně.

Mimo paušální náhrady nákladů vymáhání ve výši minimálně 40 EUR za každou nezaplacenou fakturu (pokud právní řád ČR nestanoví vyšší), má věřitel nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s vymáháním, jako jsou například náklady na právní služby či inkasní agenturu.

Tyto náklady může věřitel požadovat po dlužníkovi, a v případě soudního řízení mu obvykle budou přiznány. Upomínka či podobná výzva k platbě ve skutečnosti již není nutnou povinností věřitele, je však užitečná, neboť demonstruje dobrou snahu věřitele získat peníze smírnou cestou.

Jakmile však uplyne lhůta pro splatnost a faktura nebyla uhrazena, věřitel se již nemusí trápit zasíláním upomínek a může věc předat právníkovi nebo inkasní službě. Směrnice také zakotvuje, že pro lhůty splatnosti je stanovena horní hranice 60 dnů, přičemž jejím proklamovaným cílem je urychlení úhrad faktur.

Nové změny v právním rámci

V České republice dochází k významným reformám právního rámce týkající se vymáhání pohledávek, přičemž některé z nich nabývají účinnosti v roce 2026. Jedním ze zásadních prvků je digitalizace srážek ze mzdy – soudní exekutor si nyní může efektivněji vyměňovat informace s plátcem mzdy, což znamená, že peníze plynou lépe a exekutor má více možností, jak dlužníka dostihnout.

Mezi klíčové nástroje exekuce patří nadále, a s posílenou efektivitou díky digitalizaci, obstavení bankovního účtu (přikázání pohledávky z účtu), prodej movitého majetku, vznik soudcovského zástavního práva k nemovitostem a blokace podnikatelských příjmů. Tyto mechanismy jsou nově podpořeny zefektivněnou elektronickou komunikací a digitálními procesy.

Pro věřitele to znamená, že i když je dlužník právě bez peněz na účtu, soudní exekutor má více nástrojů, jak se k jeho majetku dostat. Pokud si dlužník třeba pronajímá byt a přichází mu nájemné, exekutor může toto nájemné zabavit.

Pokud vlastní nemovitost, exekutor může na ni zřídit soudcovské zástavní právo a později ji prodat. To jsou všechno mechanismy, které vedou k vyšší efektivitě exekuce.

Postoupení pohledávek

Dalším důležitým prvkem aktuálních změn v legislativě je důraz na transparentnost a férovost při postoupení pohledávek. Ačkoliv obecná pravidla občanského zákoníku pro postoupení pohledávky zůstávají platná, legislativa se snaží zamezit zneužívání v určitých kontextech, zejména u spotřebitelských úvěrů.

Nicméně, pro obchodní vztahy platí nadále, že postoupení pohledávky (např. faktoring) je běžným a efektivním nástrojem pro správu cash flow. Věřitel má možnost postoupit svou pohledávku třetí straně (například faktoringové společnosti) za sjednanou cenu, která se může lišit od její nominální hodnoty.

Insolvenční řízení a preventivní restrukturalizace

Pokud se dlužník nachází v insolvenčním řízení nebo stojí na pokraji úpadku, pohledávka věřitele se rozděluje mezi všechny věřitele a věřitel obvykle obdrží jen zlomek svého nároku. V takové situaci se věřitel musí bezodkladně jednat a svoji pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení v určené lhůtě. Pokud to nestihne, pohledávka se vůbec nebere v úvahu.

Již od roku 2023 existuje procedura takzvané preventivní restrukturalizace, kterou dlužník, který se nachází v dočasných finančních potížích, může iniciovat. Místo aby musel vstoupit do plné insolvence, může se obrátit na insolvenční soud s plánem na řešení situace – např. postupné splácení či úprava úroků – bez formálního insolvenčního řízení.

To je pro věřitele potenciálně příznivější, neboť dlužník není právě zničen a může stále plnit své závazky, byť v upravené formě. Věřitel má v tomto případě možnost s dlužníkem pracovat a dospět k nějakému pragmatickému řešení.

Přehled klíčových rizik a řešení

Možné problémy

Jak pomáhá ARROWS (office@arws.cz) 

Nejasné Incoterms nebo rozdíly mezi smlouvou a fakturou – není jasné, kdo nese odpovědnost za dopravu, clo nebo poškození zboží 

Pomůžeme vám nastavit smluvní dokumentaci a správné použití Incoterms tak, aby odpovědnost jednotlivých stran byla jednoznačně definována 

Přesáhnutí limitů odpovědnosti dopravce (CMR limit ~250-280 Kč/kg) – při poškození zboží v hodnotě 10 mil. Kč dostanete jen zlomek

Zajistíme revizi přepravních smluv, nastavíme vyšší smluvní odpovědnost dopravce a pohlídáme návaznost na pojistné krytí 

Nezaplacená faktura bez jasného důkazu (chybí smlouva, faktury, korespondence) – soud vám nárok neuzná

Pomůžeme vám nastavit správnou smluvní a důkazní dokumentaci, připravíme podklady pro vymáhání a zastoupíme vás při řešení sporu 

Prodlení pohledávky delší než 3 roky – pohledávka se stane právně nevymahatelnou

Pohlídáme promlčecí lhůty, připravíme uznání dluhu nebo předžalobní výzvy a nastavíme strategii efektivního vymáhání 

Dlužník je v insolvenci, není včas přihlášena pohledávka – věřitel obdrží jen málo nebo nic

Zajistíme monitoring insolvenčních řízení, připravíme včasné přihlášení pohledávky a zastoupíme vás v insolvenčním řízení

Závěrečné shrnutí

Vymáhání nezaplacených faktur v mezinárodní dopravě je komplexní proces, který se dotýká právních systémů více zemí, obchodních podmínek regulovaných Incoterms, daňových režimů a mezinárodních úmluv. Obchodní společnosti, které se v tomto prostředí pohybují, čelí hned několika vrstvám rizik: od nejasných smluvních podmínek přes limitovanou odpovědnost dopravců až po procedurální nástrahy vymáhání. 

Klíčovými faktory úspěchu jsou příprava a prevence – jasné smlouvy, správné Incoterms, adekvátní pojištění a včasný právní postup v případě prodlení. Obraťte se na odborníky z ARROWS advokátní kanceláře pro důkladnou přípravu - office@arws.cz.

Reformy právního rámce v České republice, včetně těch s účinností v roce 2026, poskytují věřitelům nové a účinnější nástroje pro vymáhání, včetně digitalizované exekuce a procedury preventivní restrukturalizace. Současně však předpisy pokračují v tom, že čas je pro věřitele velkou hrozbou – promlčení nastane za tři roky, a pokud se věřitel rozhodne vymáhat pohledávku pouze později, může zjistit, že už není nic co dělat.

Pro maximální bezpečnost a efektivitu je proto nezbytné, aby se obchodní partneři předem domluvili na všech relevantních podmínkách, a pokud ke sporu dojde, aby věřitel ihned zahájil patřičné právní kroky.

FAQ - Nejčastější otázky k mezinárodní přepravě, CMR a vymáhání pohledávek 

1. Jaký je rozdíl mezi limitem odpovědnosti dopravce podle CMR a pojistkou? Limit odpovědnosti dopravce podle CMR (cca 250-280 Kč/kg) je právní limit, kterého se dopravce nemůže zprostit. Pojistka dopravce obvykle koresponduje s tímto limitem, nikoli se skutečnou hodnotou nákladu. Pokud je zboží drahé, musíte si sjednat zvýšenou odpovědnost dle čl. 24 CMR nebo samostatné pojištění zboží.

2. Musím si sjednat pojištění zboží, pokud vozím hodnotné věci? Zákon vás k pojištění nezavazuje, ale z praktického hlediska je to velmi doporučeno, zvláště pokud vozíte zboží v hodnotě přesahující limit CMR. Pojištění zboží je sice dražší, ale chrání vás před ztrátou v případě škody.

3. Jaký Incoterm mám zvolit, abych měl maximální ochranu jako prodávající? Záleží na situaci, ale DDP (Delivered Duty Paid) dává prodávajícímu největší kontrolu – nese všechny náklady a rizika až do doručení na dohodnutém místě. Kupující však takový Incoterm často neakceptuje, neboť na něm leží všechna rizika. Kompromisem může být CIF, kde prodávající nese pojištění.

4. Co mám dělat, když partnerský podnik v EU nezaplatí fakturu? Nejprve pošlete předžalobní výzvu (doporučeno alespoň 7 dní před podáním žaloby). Pokud to nezabere, podejte návrh na elektronický platební rozkaz, který se řeší bez jednání a je výrazně rychlejší. Pokud máte rozhodnutí českého soudu, můžete ho vykonávat v jiných zemích EU bez dalšího prohlášení vykonatelnosti.

5. Jak dlouho musím čekat, aby se pohledávka stala nepromlčitelnou? V České republice se pohledávka promlčuje za 3 roky od splatnosti. Pokud se s dlužníkem domluvíte na dohodě o uznání dluhu, lhůta se prodlouží na 10 let. Pokud 3 roky projdou nečinně, pohledávka se stane právně nevymahatelnou.

6. Co když je můj partner v Brazílii a nezaplatí fakturu? Vymáhání v třetích zemích je výrazně komplikovanější. Pokud má smlouva ustanovit české právo a české soudy, bude to sice vaše výhoda u nás, ale v Brazílii bude muset být české rozhodnutí uznáno brazilským Nejvyšším soudem, což trvá roky. Smlouva by měla obsahovat rozhodčí doložku a být v portugalštině.

Upozornění: Informace obsažené v tomto článku mají pouze obecný informativní charakter a slouží k základní orientaci v problematice dle právního stavu k roku 2026. Ačkoliv dbáme na maximální přesnost obsahu, právní předpisy a jejich výklad se v čase vyvíjejí. Jsme ARROWS advokátní kancelář, subjekt zapsaný u České advokátní komory (náš orgán dohledu), a pro maximální bezpečí klientů jsme pojištěni pro případ profesní odpovědnosti s limitem 400.000.000 Kč. Pro ověření aktuálního znění předpisů a jejich aplikace na vaši konkrétní situaci je nezbytné kontaktovat přímo ARROWS advokátní kancelář (office@arws.cz). Neneseme odpovědnost za případné škody vzniklé samostatným užitím informací z tohoto článku bez předchozí individuální právní konzultace.

Čtěte také