Mezinárodní vysílání zaměstnanců: Daňové povinnosti zaměstnavatele a správné určení odvodů při práci v zahraničí

Mgr. Daniel Půlpán
Mgr. Daniel Půlpán
25.5.2026 | ARROWS advokátní kancelář

Mezinárodní vysílání zaměstnanců je komplexní téma, kde se prolíná české a mezinárodní právo, evropská koordinační nařízení a legislativa hostitelského státu. Správné nastavení povinností vyžaduje posouzení daňové rezidence, stálé provozovny, délky pobytu a obchodního modelu. Článek shrnuje klíčové povinnosti, rizika a ukazuje, jak obstát před příslušnými úřady.

Fotografie ukazuje právníka diskutujícího o tématu mezinárodní vysílání zaměstnanců.

Shrnutí v bodech:
  • Vyslání zaměstnance do zahraničí má vždy dopad na daně, sociální a zdravotní pojištění i pracovněprávní vztah; samotné cestovní náhrady a interní „směrnice o služebních cestách“ nestačí.
  • O tom, ve které zemi se zdaňuje mzda, rozhoduje především místo výkonu práce, daňová rezidence zaměstnance a zaměstnavatele, délka pobytu a případný vznik stálé provozovny.
  • Pro odvody pojistného v rámci EU platí princip jednoho pojištění a typicky také povinnost zajistit formulář A1 – u nesplnění hrozí doplatky pojistného v cizině i sankce v obou státech.
  • Správné nastavení vysílání je dnes komplexní přeshraniční projekt. Zapojení zkušených daňových a pracovněprávních specialistů z ARROWS advokátní kancelář obvykle výrazně sníží riziko doměrků, pokut a sporů se zaměstnanci i zahraničními úřady.

Co přesně znamená mezinárodní vysílání zaměstnanců

Pojem „vysílání zaměstnanců“ se v praxi používá široce a často nepřesně. Z pohledu evropského práva jde o situaci, kdy zaměstnavatel usazený v jednom členském státě dočasně vyšle svého zaměstnance do jiného členského státu, aby tam poskytoval služby jeho jménem.

Směrnice 96/71/ES a její novela 2018/957 vyžadují, aby takto vyslaným pracovníkům byla v hostitelském státě zajištěna minimální úroveň pracovních podmínek, zejména pokud jde o odměňování, pracovní dobu, odpočinek, dovolenou a bezpečnost práce.

V českém právu je tento režim transponován především v zákoníku práce a v zákoně o zaměstnanosti, ale současně se prolíná s daňovými zákony a předpisy o sociálním zabezpečení.

Česká praxe ukazuje, že zaměstnavatelé často míchají dohromady několik odlišných situací: klasickou pracovní cestu, dlouhodobé vyslání na projekt, dočasné přidělení v rámci koncernu a mezinárodní pronájem pracovní síly. Každý z těchto modelů má jiné důsledky pro daně i pojistné.

Například krátká obchodní cesta na konferenci v zahraničí zpravidla není „vysláním“ ve smyslu směrnice a nezakládá oznamovací povinnosti v hostitelském státě. Naopak několik měsíců práce na stavbě pro místního zákazníka už typicky vysláním je.

Právníci ARROWS advokátní kancelář proto vždy trvají na důkladném zmapování skutečného obchodního modelu a toku instrukcí, fakturace a odpovědnosti, neboť právní kvalifikace situace často neodpovídá tomu, jak ji zaměstnavatel sám nazývá.

Důležitým prvkem je také dočasnost vyslání. Koordinační nařízení EU předpokládají, že vyslání v režimu formuláře A1 trvá nejvýše 24 měsíců, a zaměstnanec nesmí být vyslán za účelem nahrazení jiného pracovníka.

Na úrovni pracovního práva se po 12, respektive 18 měsících dlouhodobého vyslání začíná uplatňovat výrazně širší rozsah pracovněprávních pravidel hostitelského státu, což může zásadně ovlivnit mzdové náklady a nároky zaměstnance. Pro podnik je proto prakticky i finančně rozdílné, zda plánuje krátkodobé projektové vyslání, nebo dlouhodobější přítomnost v dané zemi, která už směřuje k trvalému podnikání a založení místní pobočky.

Z pohledu daňového práva je však definice vyslání méně podstatná než to, kde je práce reálně vykonávána, jak dlouho a pro koho. Zákon o daních z příjmů a smlouvy o zamezení dvojího zdanění pracují s pojmem „závislá činnost vykonávaná na území druhého státu“ a s pojmy daňového rezidentství a stálé provozovny. Pro posouzení dopadů na rezidentství, stálou provozovnu a správné nastavení zdanění mzdy v přeshraničním režimu je na místě opřít se o daňové právo.

Cena za špatné pojmenování situace může být vysoká. Pokud zaměstnavatel považuje dlouhodobé přeshraniční působení za běžné služební cesty a podle toho nastaví daně a odvody, může později čelit doměrku daně, penále a úrokům v obou státech, případně i trestněprávním rizikům u statutárních orgánů.

Vyslání vs. pracovní cesta vs. pronájem pracovní síly

Pro řízení rizik je zásadní rozlišit tři základní režimy. První je klasická pracovní cesta, kdy zaměstnanec krátkodobě vykonává práci mimo své pravidelné pracoviště v rámci stejného pracovněprávního vztahu a podřízenosti stejnému zaměstnavateli.

Z pohledu českých předpisů se mu poskytují cestovní náhrady, stravné a případně kapesné, ale daňová rezidence ani příslušnost k sociálnímu a zdravotnímu pojištění se zpravidla nemění. Z hlediska mezinárodního zdanění jsou tyto krátké cesty často kryté výjimkou pro pobyt do 183 dnů za rok, pokud jsou zároveň splněny podmínky týkající se rezidence zaměstnavatele a nepřičitatelnosti mzdy stálé provozovně v hostitelské zemi. Pokud se dodatečně ukáže, že nastavení zdanění nebo evidence pobytu nebylo správné, může pomoci postup popsaný v článku Dodatečné daňové přiznání: Jak postupovat při zjištění chyby v účetnictví a eliminovat riziko vysokých sankcí.

Druhým režimem je vyslání v rámci poskytování služeb. Zaměstnanec obvykle zůstává v pracovním poměru k českému zaměstnavateli, ale práci vykonává v jiném státě, a to zpravidla pro zákazníka nebo pobočku svého zaměstnavatele. Zde už vstupuje do hry evropské právo o vysílání pracovníků, povinnost respektovat minimální pracovní podmínky hostitelského státu a povinnost zajistit formulář A1, aby zaměstnanec zůstal v českém systému sociálního zabezpečení.

Z daňového pohledu se musí posoudit, zda se mzda zdaňuje v České republice, v hostitelském státě nebo v obou s následnou aplikací smlouvy o zamezení dvojího zdanění.

Třetím režimem je mezinárodní pronájem pracovní síly, kdy český zaměstnanec formálně zůstává v pracovním poměru k českému zaměstnavateli, ale fakticky podléhá organizačním pokynům zahraničního „uživatele“, který nese ekonomické riziko jeho práce.

V mnoha smlouvách o zamezení dvojího zdanění je pro tyto situace upraveno zvláštní pravidlo a mzda se považuje za zdanitelnou v zemi, kde zaměstnanec fakticky pracuje, i když pobyt nepřekročí 183 dní. Česká finanční správa navíc už nyní připouští, že v režimu mezinárodního pronájmu lze zaměstnavateli zrušit povinnost srážet zálohy na českou daň z příjmů, protože se mzda zdaňuje v zahraničí.

V praxi však tyto situace vyžadují detailní smluvní a daňovou analýzu – laické nastavení bývá typickým zdrojem doměrků.

Nejčastější otázky k základnímu vymezení vysílání

1. Spadají naše běžné „služební cesty“ do zahraničí pod režim vysílání?
Zjednodušeně platí, že krátké obchodní cesty bez přímého poskytování služeb (například účast na konferencích, školeních či veletrzích) se za vyslání nepočítají. Jakmile ale vaši zaměstnanci v cizině soustavně a reálně poskytují služby pro zahraničního klienta, režim vyslání se již zpravidla naplňuje.

2. Jaký je rozdíl mezi vysláním a založením stálé pobočky?
Rozdíl závisí především na povaze, délce a stálosti vaší činnosti v zahraničí. Překročení hranice směrem ke stálé provozovně má zásadní dopad na daně a odvody. Právníci z ARROWS advokátní kanceláře (office@arws.cz) pro tyto situace obvykle připravují komplexní stanoviska s konkrétními variantami řešení.

3. Můžeme zaměstnance „rotovat“ po projektech, abychom nepřekročili časové limity?
Účelově střídat zaměstnance tak, abyste se vyhnuli překročení limitu 12 či 24 měsíců, je vysoce rizikové. Do hry zde vstupují přísná evropská pravidla pro opakované vyslání a striktní zákaz řetězení. Tyto modely vždy doporučujeme řešit formou individuální právní a daňové konzultace.

Daňová rezidence a stálá provozovna: základ pro správné zdanění mzdy

Bez správného určení daňové rezidence zaměstnance a zaměstnavatele se spolehlivě nedá rozhodnout, kde se má mzda z práce v zahraničí danit a jaký režim uplatní český zákon o daních z příjmů. Daňová rezidence fyzické osoby se podle českého práva určuje buď podle bydliště, nebo podle obvyklého zdržování se, tedy pobytu alespoň 183 dnů v kalendářním roce.

Bydlištěm se rozumí stálý byt, který má poplatník k dispozici s úmyslem se v něm trvale zdržovat; posuzuje se přitom i rodinné a ekonomické zázemí poplatníka. Pokud má fyzická osoba vazby ke dvěma státům, aplikují se „tie-breaker“ pravidla smlouvy o zamezení dvojího zdanění – například středisko životních zájmů, obvyklý pobyt, státní příslušnost a dohoda příslušných úřadů.

Pro zaměstnance vyslané do zahraničí to znamená, že ani delší pobyt v cizině automaticky neznamená ztrátu českého daňového rezidenství, pokud zůstává středisko jejich životních zájmů v České republice.

Naopak u cizinců dlouhodobě pracujících v Česku může vzniknout české daňové rezidenství i tehdy, když si formálně ponechají trvalý pobyt v jiné zemi, ale fakticky se v ČR zdržují déle než 183 dnů v roce.

Rozhodnutí, zda je zaměstnanec českým daňovým rezidentem, zásadně ovlivňuje, zda musí v ČR přiznávat své celosvětové příjmy, včetně mzdy z práce v zahraničí, a jak se na ně budou aplikovat metody vyloučení dvojího zdanění.

Daňová rezidence právnických osob je typicky určena podle sídla nebo místa skutečného vedení společnosti. Pro mezinárodní vysílání zaměstnanců je však klíčový pojem „stálá provozovna“.

Pokud české společnosti vznikne v hostitelském státě stálá provozovna, přechází právo zdanit mzdu zaměstnanců pracujících pro tuto provozovnu na hostitelský stát, často od prvního dne výkonu práce. Stálá provozovna může vzniknout například z titulu trvalého místa podnikání, staveniště trvajícího déle než určité období, nebo opakovaným poskytováním služeb na území druhého státu.

U nesmluvních států se existence stálé provozovny posuzuje čistě podle českého zákona o daních z příjmů, u smluvních států podle konkrétní smlouvy o zamezení dvojího zdanění.

Pokud český zaměstnavatel vytvoří v zahraničí stálou provozovnu – typicky dlouhodobý projekt, stavební činnost nebo kancelář – mzda zaměstnanců pracujících pro tuto provozovnu podléhá zdanění v daném státě, a to zpravidla od prvního dne jejich pracovní činnosti.

V takové situaci český zaměstnavatel může požádat český finanční úřad o zrušení povinnosti srážet zálohy na českou daň z této části mzdy a v České republice pak řeší pouze vyloučení dvojího zdanění. Zároveň mu však vzniká povinnost zaregistrovat se v hostitelském státu k dani z příjmů právnických osob, vést tam účetnictví a podávat místní daňová přiznání.

Související otázky k daňové rezidenci a stálé provozovně

1. Mění se při několikaletém vyslání automaticky daňová rezidence zaměstnance?
Odpověď není černobílá. Záleží především na tom, kde má zaměstnanec stálý byt, rodinu, majetkové a ekonomické zájmy, a jak tuto situaci přesně definuje příslušná smlouva o zamezení dvojího zdanění mezi Českem a hostitelským státem.

2. Může i krátkodobý projekt v zahraničí založit stálou provozovnu?
Ano, i kombinace několika časově kratších či opakovaných zakázek může vést ke vzniku takzvané službové stálé provozovny. Vždy je nutné detailně posoudit charakter a délku činnosti. Právníci z ARROWS (office@arws.cz) pro tyto situace připravují analýzy dopadů a navrhují bezpečné strukturování projektů.

Jak se zdaňuje mzda při práci v zahraničí

Z hlediska mezinárodního zdanění platí základní pravidlo, že mzda zaměstnance se zdaňuje tam, kde je práce fakticky vykonávána. Smlouvy o zamezení dvojího zdanění však obsahují pro závislou činnost standardní výjimku pro krátkodobá působení.

Pokud je splněno několik podmínek, může být mzda zdaněna pouze ve státě daňové rezidence zaměstnance, i když práci vykonává dočasně v jiném státě. Typicky jde o situaci, kdy pobyt v druhém státě nepřesáhne 183 dnů v kalendářním roce (nebo v období 12 po sobě jdoucích měsíců podle novějších smluv).

Další podmínkou je, že zaměstnavatel není daňovým rezidentem hostitelského státu a mzda není přičitatelná stálé provozovně v tomto státě.

Praktický dopad je značný: pokud český zaměstnanec jako daňový rezident ČR vyjede například na několik měsíců pracovat do smluvního státu, kde česká firma nemá stálou provozovnu, a pobyt nepřekročí 183 dnů, může být jeho mzda zdaněna pouze v České republice.

V takovém případě český zaměstnavatel odvádí zálohy na daň v ČR a v hostitelském státě žádná povinnost vzniknout nemusí. Jakmile se však některá z podmínek výjimky poruší – pobyt se prodlouží, vznikne stálá provozovna nebo se do hry dostane mezinárodní pronájem pracovní síly – přechází právo zdanit mzdu na hostitelský stát, často zpětně od prvního dne pobytu.

U daňových nerezidentů ČR je situace opačná. Pokud nerezident pracuje pro českého zaměstnavatele mimo území ČR, mzda za práci vykonanou v zahraničí nemá v českém zákoně zdroj v ČR a nepodléhá zde zdanění.

Český zaměstnavatel v takovém případě nemá povinnost srážet z této části mzdy zálohy na daň, pokud je schopen prokázat, že jde o nerezidenta vykonávajícího práci v cizině. V České republice pak daní pouze tu část příjmu, která se vztahuje k práci vykonané na území ČR.

Tuto část musí být připraven doložit například evidencí docházky nebo cestovním kalendářem.

Dlouhodobé vyslání a zdanění ve druhém státě

Jakmile vyslání překročí hranici 183 dnů, nebo vznikne stálá provozovna, právo na zdanění mzdy typicky přechází na hostitelský stát. To neznamená, že Česká republika jako stát daňové rezidence zaměstnance přestává mít jakýkoli nárok.

Naopak, daňový rezident ČR je povinen v České republice přiznat své celosvětové příjmy, včetně mzdy zdaněné v zahraničí. Dvojímu zdanění se předchází buď metodou prostého zápočtu, kdy se česká daň sníží o daň zaplacenou v zahraničí, nebo metodou vynětí, kdy se zahraniční příjem v ČR nezdaňuje a slouží pouze pro stanovení sazby daně.

Výběr metody vyloučení dvojího zdanění závisí na konkrétní smlouvě mezi Českem a daným státem.

U většiny evropských států se u závislé činnosti uplatňuje prostý zápočet, nicméně české právo umožňuje v určitých případech použít metodu vynětí pro příjmy ze závislé činnosti vykonávané ve smluvním státě pro tamního zaměstnavatele, pokud byly v tomto státě zdaněny.

V praxi to znamená, že bez analýzy konkrétní smlouvy nelze spolehlivě říci, jak se příjmy zaměstnance projeví v jeho českém daňovém přiznání, a jak velké dopady bude mít zahraniční zdanění na jeho čistou mzdu.

Pro zaměstnavatele to má několik praktických důsledků. Pokud je mzda zaměstnance zdaněna v hostitelském státě, může český plátce daně požádat finanční úřad o zrušení povinnosti srážet zálohy na českou daň v rozsahu, v jakém je práce vykonávána v zahraničí.

Tím se předchází situaci, kdy by zaměstnanec měl v průběhu roku zbytečně vysoké zálohy v ČR a musel čekat na jejich vrácení po podání daňového přiznání. Zároveň je však nutné mít přesně zdokumentováno, kolik dní a v jakém rozsahu zaměstnanec pracoval v zahraničí.

Tato evidence bývá v daňových kontrolách zásadním důkazním prostředkem, aby bylo možné správně rozdělit mzdu mezi ČR a hostitelský stát.

Mezinárodní pronájem pracovní síly a ekonomický zaměstnavatel

Zvláštní kapitolou je mezinárodní pronájem pracovní síly. V tomto modelu zůstává český zaměstnanec v pracovním poměru vůči českému „právnímu zaměstnavateli“, ale práci vykonává pro zahraničního „uživatele“, který mu dává pokyny a nese ekonomická rizika jeho činnosti.

Mnoho smluv o zamezení dvojího zdanění považuje v takové situaci mzdu za zdanitelnou v zemi, kde zaměstnanec fakticky pracuje, bez ohledu na 183denní limit, protože skutečným zaměstnavatelem je z pohledu mezinárodního daňového práva ekonomický zaměstnavatel v hostitelském státě.

Generální finanční ředitelství v roce 2025 vydalo informaci, podle které český právní zaměstnavatel pronajímající své zaměstnance do zahraničí má formálně povinnost srážet zálohy na daň, ale může požádat o plné nebo částečné zrušení této povinnosti právě s ohledem na zdanění v hostitelském státě.

Správci daně mají dočasně akceptovat oba přístupy – tedy i situaci, kdy zaměstnavatel zálohy nesráží, pokud je zřejmé, že mzda bude zdaněna v zahraničí – avšak současně je avizována budoucí novela zákona, která má tuto oblast jednoznačně upravit.

Pro podniky využívající pronájem pracovní síly jde o významné riziko: bez pečlivě připravené dokumentace, smluv a daňově-právního nastavení hrozí, že se česká i zahraniční finanční správa budou domáhat svého podílu na zdanění, a firma se ocitne mezi dvěma systémy.

Související otázky k dani z příjmů při vyslání

1. Lze zdanění vyslaných zaměstnanců „optimalizovat“ do státu s nižší sazbou?
Prostor pro takové plánování je velmi omezený a úřady jej přísně hlídají. Zdanění je totiž vždy striktně vázáno na reálné místo výkonu práce, celkovou délku pobytu zaměstnance v zahraničí a existenci případné stálé provozovny.

2. Jak správně rozdělit mzdu mezi práci v ČR a v hostitelském státě?
Je nezbytné nastavit precizní interní reporting a evidenci odpracované doby pro oba státy. Často je nutná i formální úprava mzdových složek, aby bylo možné při případné daňové kontrole naprosto transparentně doložit skutečnou strukturu příjmu.

3. Jak mají zaměstnanci postupovat ve svém osobním daňovém přiznání?
Pokud zaměstnanec daní část mzdy v zahraničí, musí tento fakt zohlednit v českém přiznání pomocí metod k zamezení dvojího zdanění. S přípravou modelových výpočtů a praktických návodů pro vaše zaměstnance vám rádi pomohou odborníci z ARROWS (office@arws.cz).

Sociální a zdravotní pojištění při vyslání: princip jednoho pojištění a formulář A1

V rámci Evropské unie, Evropského hospodářského prostoru a Švýcarska platí koordinační nařízení o sociálním zabezpečení, zejména nařízení č. 883/2004 a 987/2009. Základní pravidlo říká, že osoba podléhá právním předpisům sociálního zabezpečení pouze jednoho členského státu.

Pro zaměstnance platí princip tzv. lex loci laboris: odvody se obecně platí tam, kde je práce vykonávána, bez ohledu na to, kde zaměstnanec bydlí nebo kde má zaměstnavatel sídlo. Tento princip se vztahuje jak na sociální, tak na zdravotní pojištění, takže není přípustné, aby byl zaměstnanec sociálně pojištěn v jednom státě a zdravotně pojištěn v jiném.

Z tohoto základního pravidla existuje několik výjimek, z nichž nejvýznamnější je právě vyslání.

Pokud zaměstnanec obvykle pracuje v jednom členském státě a je dočasně vyslán svým zaměstnavatelem do jiného státu, aby tam pro něj vykonával práci, může nadále zůstat pojištěn v systému prvního (vysílajícího) státu, pokud doba vyslání nepřekročí 24 měsíců a nejsou splněny další vylučující podmínky. Stejný princip platí i pro osoby samostatně výdělečně činné, které dočasně vykonávají činnost v jiném členském státě.

Formulář A1: kdy je povinný a jak o něj žádat

Podmínkou pro uplatnění režimu vyslání je vydání přenosného dokumentu A1, který potvrzuje, že zaměstnanec nadále podléhá právním předpisům sociálního zabezpečení vysílajícího státu.

V České republice A1 vydává ČSSZ na základě žádosti zaměstnavatele nebo zaměstnance. Dokument se vydává na dobu nejvýše 24 měsíců; po jejím uplynutí je nutné buď zaměstnance převést do systému hostitelského státu, nebo požádat o výjimku podle čl. 16 nařízení, k níž však není právní nárok.

České předpisy ukládají povinnost žádat o určení použitelných právních předpisů (tedy o A1) nejen při klasickém vyslání, ale i při souběžném výkonu činností ve dvou nebo více členských státech.

Fyzická osoba, která pracuje jako zaměstnanec nebo OSVČ ve dvou či více členských státech, je povinna tuto skutečnost oznámit příslušné OSSZ do 30 dnů ode dne zahájení takové činnosti; za nesplnění může být uložena pokuta až do výše 20 000 Kč.

V praxi přitom často nejde jen o „typické pendlery“, ale i o manažery, kteří pravidelně pracují část týdne v zahraničí, a o specialisty, kteří střídají projekty v různých zemích.

Samotné vyřízení A1 trvá podle zkušeností zaměstnavatelů obvykle několik týdnů, v praxi se uvádí orientační lhůta kolem 30 dní, byť v mnoha případech bývá kratší. Proto se doporučuje podat žádost v dostatečném předstihu.

V případě, že dokument není při odjezdu zaměstnance k dispozici, je vhodné mít alespoň potvrzení o podání žádosti, například kopií podání datovou schránkou.

Při kontrolách v zahraničí totiž může absence A1 vést k tomu, že místní orgány budou požadovat přihlášení zaměstnance do místního systému, případně uloží sankce za nesplnění povinností.

Souběžný výkon činnosti a přeshraniční pracovníci

Velká část manažerů a specialistů dnes nepracuje pouze v jednom státě, ale pravidelně pendluje mezi několika zeměmi. Pro tyto situace koordinační nařízení stanoví zvláštní pravidla pro osoby, které vykonávají činnosti ve dvou nebo více členských státech.

Zjednodušeně řečeno se zpravidla určuje jeden stát pojištění – často stát bydliště, pokud se v něm vykonává podstatná část činnosti, nebo stát, kde se nachází zaměstnavatel či zaměstnavatelé.

Při určování „podstatné“ části činnosti se zohledňuje pracovní doba, odměna, obrat nebo počet poskytovaných služeb; podíl menší než 25 % je obecně signálem, že v daném státě nejde o podstatnou část činnosti.

Osoba vykonávající činnost ve více státech je povinna požádat příslušnou instituci ve státě bydliště o určení použitelných právních předpisů a o vydání A1. V českém prostředí se často stává, že podnikatel nebo zaměstnanec tento krok podcení a dále odvádí pojistné pouze v ČR.

Hostitelský stát ho pak po několika letech vyzve k doplacení pojistného zpětně, často s penále. Právníci ARROWS advokátní kancelář proto u klientů se souběžnými aktivitami v několika státech standardně provádějí audit stávající situace, ověřují platnost existujících A1 a v případě potřeby navrhují korekční kroky, včetně jednání s ČSSZ a zahraničními institucemi.

Zdravotní pojištění při práci mimo EU

Při práci v jiných než členských státech EU/EHP a ve Švýcarsku se neuplatní koordinační nařízení, ale národní právo jednotlivých států a případné bilaterální smlouvy o sociálním zabezpečení a zdravotním pojištění.

Obecně platí, že při dlouhodobém výkonu výdělečné činnosti v zahraničí vzniká povinnost účasti v místním systému zdravotního pojištění a současně je nutné ukončit účast v českém veřejném zdravotním pojištění.

Český pojištěnec je povinen do 8 dnů od zahájení výdělečné činnosti v zahraničí oznámit tuto skutečnost své zdravotní pojišťovně a prokázat účast v cizím systému; při návratu do ČR se musí opětovně přihlásit.

Pokud se po návratu do ČR nepodaří zdravotní pojišťovně prokázat, že byl po celou dobu pobytu účasten cizího systému, může mu dodatečně vyměřit české pojistné za dobu, kdy měl být pojištěn v ČR.

Zvláštní pozornost je třeba věnovat situacím, kdy zaměstnanec pobírá dávky v nezaměstnanosti nebo jiné peněžité dávky z cizího systému – po dobu jejich pobírání zůstává typicky pojištěn v cizině.

Bez správně nastavené dokumentace a komunikace se zahraničními institucemi může podnik i zaměstnanec čelit nepříjemným doplatkům a penále, často po několika letech.

Související otázky k odvodům sociálního a zdravotního pojištění

1. Musíme žádat o formulář A1 i při krátkých pracovních cestách do zahraničí?
Ano, česká legislativa i metodika ČSSZ vycházejí z toho, že formulář A1 je formálně vyžadován i u velmi krátkých pracovních cest a souběžného výkonu činností. Ačkoliv jsou kontroly u jednorázových cest výjimečné, doporučujeme tuto povinnost nezanedbávat.

2. Jak odvádět pojistné, když zaměstnanec střídá práci v ČR a v jiném státě EU?
V takovém případě je klíčové mít vystavený formulář A1 pro souběžný výkon činnosti. Tento dokument závazně určí, do kterého jediného systému sociálního zabezpečení se pojistné odvádí, a druhý stát tak již žádné další odvody požadovat nesmí.

3. Co dělat, pokud zahraniční kontrola zjistí chybějící formulář A1?
Je nutné bezodkladně zahájit jednání s českou ČSSZ i s místní zahraniční institucí a pokusit se situaci zhojit. S profesionálním zastoupením v těchto přeshraničních sporech vám díky síti ARROWS International pomohou naši advokáti (office@arws.cz).

Praktické povinnosti zaměstnavatele před vysláním: informace, notifikace, cestovní náhrady

Při vyslání zaměstnance nad čtyři po sobě jdoucí týdny vzniká zaměstnavateli rozšířená informační povinnost vůči zaměstnanci. Je nutné jej před odjezdem písemně informovat o státě výkonu práce, době vyslání, měně výplaty, případných naturálních plněních či podmínkách návratu. 

V případě vyslání v rámci nadnárodního poskytování služeb musí být doplněny informace o odměně podle předpisů hostitelského státu, cestovních náhradách a odkazu na oficiální informační portál dané země. Za nesplnění této povinnosti hrozí sankce a spory. Právníci z ARROWS advokátní kancelář proto doporučují zavést standardizovaný proces přípravy „informačního balíčku“. 

Dále je nezbytné dodržet notifikační povinnosti, které dnes vyžaduje většina členských států EU. Český podnik musí těsně před vysláním oznámit hostitelskému státu základní údaje o sobě, zaměstnanci a místu práce do národního systému. Při delším působení a vzniku stálé provozovny může vzniknout i povinnost registrace k daním či DPH v zahraničí, aby nedošlo k doměření daní a sankcí za nelegální podnikání v hostitelském státě. 

Cestovní náhrady hrají klíčovou roli. Zákoník práce ukládá uhradit zaměstnanci jízdné, ubytování, stravné a nutné vedlejší výdaje. Tyto náhrady do zákonného limitu nepodléhají zdanění ani odvodům. Je však nezbytné důsledně odlišovat cestovní náhrady od mzdy. Pokud firma pod záminkou „náhrad“ de facto vyplácí část odměny, riskuje tvrdé doměrky při kontrole. 

U vyslání do zemí s vyšší životní úrovní musí firma navíc dodržet tamní minimální mzdu, případně sazby z tamních závazných kolektivních smluv. Tuto povinnost nelze nahradit pouhým vyplácením vyšších cestovních náhrad nebo českých limitů pro stravné. Celý mzdový balíček musí odpovídat pravidlům státu, kde zaměstnanec reálně pracuje.

Možné problémy

Jak pomáhá ARROWS (office@arws.cz)

Nesprávné určení, zda jde o pracovní cestu, vyslání nebo pronájem pracovní síly: riziko doměrků daní a pojistného, pokut a sporů se zaměstnanci

Posouzení konkrétního obchodního modelu a smluv , právní kvalifikace vztahů, příprava vhodné smluvní dokumentace a interních směrnic, aby model odpovídal skutečnosti a minimalizoval rizika

Chybějící nebo opožděná notifikace vyslání v hostitelském státě: pokuty inspekce práce, zákaz výkonu činnosti

Mapování notifikačních povinností v příslušných státech , příprava procesů a vzorů oznámení, případně zastupování při jednání s místními orgány a obraně proti uloženým sankcím

Nevyřízený nebo nesprávně nastavený formulář A1: riziko dvojího pojištění a zpětného doměření pojistného

Komplexní audit stávajících A1 , příprava žádostí a komunikace s ČSSZ, řešení souběhu činností ve více státech a nastavení správného státu pojištění v souladu s koordinačními nařízeními

Vznik stálé provozovny v zahraničí bez registrace k daním: doměrky daně z příjmů, úroky, penále

Analýza rizika vzniku stálé provozovny , návrh vhodné struktury poskytování služeb, zajištění registrací a daňových přiznání v hostitelském státě ve spolupráci s partnery ARROWS International

Nesoulad mezi místní minimální mzdou a odměnou vyslaných zaměstnanců: doplatky mezd, sankce, reputační riziko

Poradenství k minimálním mzdám a pracovním podmínkám v hostitelských státech , nastavení mzdových podmínek a cestovních náhrad tak, aby byly v souladu s místní legislativou i českými daňovými předpisy

Jak může pomoci ARROWS advokátní kancelář

Mezinárodní vysílání zaměstnanců je typický příklad komplexního tématu, kde se prolíná právo práce, daňové právo, sociální zabezpečení, zdravotní pojištění, imigrační předpisy a často i regulace konkrétních odvětví. Manažeři a HR specialisté sice zvládnou základní operativu sami, ale jakmile jde o větší počet zaměstnanců, dlouhodobější projekty nebo působení ve více státech, je bezpečnější mít po boku specializovaný právní a daňový tým. 

Právníci ARROWS advokátní kancelář se v praxi setkávají jak s preventivními projekty nastavení systému vysílání, tak s krizovými situacemi, kdy už probíhá daňová nebo pojistná kontrola a hrozí doměrky a sankce.

Typickým preventivním projektem je příprava „vysílacího manuálu“ pro firmu. Ten zahrnuje mapu možných scénářů (krátké pracovní cesty, projektové vyslání, koncernové přidělení, pronájem pracovní síly), včetně typových smluv, cestovních příkazů, interních pravidel pro odměňování a cestovní náhrady a postupů pro zajištění A1 a notifikací v hostitelských státech.

Součástí bývá i školení HR a liniových manažerů, aby věděli, kdy je ještě bezpečné použít standardní vzor a kdy je potřeba situaci eskalovat právníkům.

Vzhledem k tomu, že ARROWS advokátní kancelář je pojištěna na profesní odpovědnost až do výše 400 000 000 Kč, mohou klienti takové projekty svěřit s vědomím vysokého standardu péče a odpovědnosti.

Další oblastí je průběžné poradenství u konkrétních projektů – od prvotní analýzy rizika vzniku stálé provozovny přes nastavení mzdových a daňových parametrů až po smluvní ujednání s klienty a zahraničními partnery.

Zvlášť u stavebních, IT a poradenských projektů, kde zaměstnanci tráví v zahraničí dlouhé měsíce, je důležité mít jasný plán, jak se budou rozdělovat příjmy a náklady mezi jednotlivé státy a jaký bude mít zvolená struktura dopad na efektivní daňovou sazbu a odvody pojistného.

Díky síti ARROWS International mohou právníci ARROWS advokátní kancelář zajistit konzistentní řešení i v případech, kdy se projekt týká několika států zároveň.

V neposlední řadě se ARROWS advokátní kancelář věnuje obraně klientů v kontrolách a sporech. To zahrnuje zastupování před českou finanční správou, ČSSZ, zdravotními pojišťovnami i Státním úřadem inspekce práce, stejně jako koordinaci obhajoby před orgány hostitelských států.

V takových situacích je často klíčové nejen právní argumentační umění, ale i schopnost rychle získat a interpretovat data z interních systémů firmy a přeložit je do podoby, která obstojí před úřady. Pokud potřebujete nastavit nebo zrevidovat systém mezinárodního vysílání zaměstnanců, můžete se kdykoli obrátit na právníky ARROWS advokátní kancelář přes kontaktní adresu office@arws.cz.

Závěrečné shrnutí

Mezinárodní vysílání zaměstnanců je strategické téma s přímým dopadem na daně, mzdové náklady a právní bezpečnost firmy. Správné nastavení závisí na mnoha proměnných, od určení daňové rezidence a vzniku stálé provozovny až po zahraniční legislativu. Stačí opomenout jedinou povinnost a podniku hrozí tvrdé doměrky, pokuty či soudní spory.

Praktická zkušenost ukazuje, že nejdražší jsou chyby, které firma „nevidí“. Například nevědomý vznik stálé provozovny, souběžný výkon činností ve více státech bez A1 nebo špatná struktura odměňování vyslaných zaměstnanců v kombinaci s minimálními mzdami v hostitelských státech.

U větších podniků mohou škody dosahovat milionových částek, ale i menší firmy se mohou snadno dostat do situace, kdy doměrky a sankce převýší zisk z celé zakázky. Včasné zapojení zkušených právníků a daňových poradců proto není náklad navíc, ale investice do právní a finanční jistoty.

Pokud nechcete při mezinárodním vysílání zaměstnanců riskovat chyby, škody, průtahy nebo pokuty, je nejbezpečnější cestou předem vše projít s odborníky, kteří problematice rozumějí v celé její šíři.

Právníci ARROWS advokátní kancelář se na tuto oblast dlouhodobě zaměřují, jsou pojištěni až do výše 400 000 000 Kč a díky síti ARROWS International pomáhají klientům řešit i složité přeshraniční situace. Kontaktujte nás pro úvodní konzultaci na office@arws.cz.

FAQ – Nejčastější otázky k mezinárodnímu vysílání zaměstnanců

1. Stačí, když si před vysláním vyřídíme formulář A1 a dál nic neřešíme?
Formulář A1 řeší výhradně sociální a zdravotní pojištění. Neřeší však daň z příjmů ani pracovněprávní otázky, jako je místní notifikační povinnost či mzdové minimum. Každé vyslání je proto nutné posoudit komplexně. Pro jistotu správného nastavení se obraťte na ARROWS (office@arws.cz).

2. Kdy nám v zahraničí vznikne stálá provozovna a co to znamená pro daně a odvody?
Stálá provozovna vzniká typicky při trvalém místě podnikání, delším staveništi nebo soustavném poskytování služeb. Jakmile vznikne, musíte se v dané zemi registrovat k dani, vést účetnictví a místně zdanit příslušné příjmy i mzdy. Nesprávné posouzení vede k tvrdým daňovým sankcím.

3. Jak rozdělit mzdu zaměstnance, který část měsíce pracuje v ČR a část v zahraničí?
Rozdělení musí přesně odpovídat skutečně odpracovaným dnům v jednotlivých státech, což je nutné doložit evidencí docházky či cestovními příkazy. V ČR daníte jen část připadající na domácí práci, zbytek se může danit v zahraničí. Odvody pojistného se však řídí výhradně podle formuláře A1.

4. Musíme zaměstnancům při vyslání dorovnávat mzdu na místní minimální mzdu?
Ano, vyslaní zaměstnanci mají v EU nárok na minimální pracovní podmínky hostitelského státu. Je-li tamní minimální mzda vyšší, musíte českou odměnu adekvátně dorovnat. Cestovní náhrady se do této částky nepočítají. S řešením dopadů pro váš obor vám rádi pomůžeme (office@arws.cz).

5. Co se stane, když A1 nevyřídíme včas a přijde zahraniční kontrola?
Hostitelský stát může vyžadovat přihlášení do místního systému pojištění a zpětně doměřit veškeré odvody. Hrozí vysoké pokuty a v krajním případě i zastavení prací na projektu. Situaci je nutné okamžitě řešit s úřady v obou zemích, ideálně se silným právním zastoupením.

6. Jaké interní dokumenty bychom měli mít pro bezpečné vysílání zaměstnanců?
Základem je interní směrnice k vysílání, dodatek k pracovní smlouvě, pravidla pro cestovní náhrady a standardizovaný informační dopis. U větších firem se doporučuje i procesní mapa schvalování a přesná evidence dní v zahraničí. Kompletní a neprůstřelný balíček dokumentů vám připraví advokáti z ARROWS (office@arws.cz).

Upozornění: Informace obsažené v tomto článku mají pouze obecný informativní charakter a slouží k základní orientaci v problematice dle právního stavu k roku 2026. Ačkoliv dbáme na maximální přesnost obsahu, právní předpisy a jejich výklad se v čase vyvíjejí. Jsme ARROWS advokátní kancelář, subjekt zapsaný u České advokátní komory (náš orgán dohledu), a pro maximální bezpečí klientů jsme pojištěni pro případ profesní odpovědnosti s limitem 400.000.000 Kč. Pro ověření aktuálního znění předpisů a jejich aplikace na vaši konkrétní situaci je nezbytné kontaktovat přímo ARROWS advokátní kancelář (office@arws.cz). Neneseme odpovědnost za případné škody vzniklé samostatným užitím informací z tohoto článku bez předchozí individuální právní konzultace.

Čtěte také